Třásl se

mrazením úchvatu a hladil ji po vla¬sech. „Nemluv již o těch penězích. Jsi tak hodná, že jsi ke mně přišla ! Ó, bože, jak jsem rád! jako by mně okno otevřel... mezi zrcadly! Dovedeš si to představit ? vždyť jsem se zabý¬val pořád jen sám sebou ! Už jsem byl nemocný ze sebe, unavil jsem se nad sebou, neměl jsem nic jiného... Ah, nebyl v tom už žádný smysl! Vzpomínáš si, jak tehdy padaly hvězdy a co sis při tom přála ? Co by sis přála dnes, kdyby pa¬dala hvězda?“
„Co bych si přála,“ zasmála se Růžena sladce. „Něco pro sebe... Ne, a pro tebe něco, aby se tobě něco splnilo.“
„Nemám co chtít, Růženo; jsem tak rád, že jsem se zbavil... Řekni, jak se zařídíš ? Počkej, zítra ti najdu pěkný pokoj, s vyhlídkou, viď? .Odtud je vidět jen na dvůr; ve dne, když ne¬svítí hvězdy, je to trochu smutné. Ale ty musíš mít vyhlídku ven, abys to měla lepší...“ Do¬cela se rozohnil a běhaje po pokoji, určoval budoucnost, nadšen každou novou podrobností, smál se, žvanil, sliboval, kde co... Ah což, byt! práce! peníze! to všechno půjde; hlavní je, že tu je nový život! Cítil, jak její oči potmě září, usmívají se, sledují ho svým prudkým jasem; byl by se smál radostí na celé kolo, a neustal, až vyčerpáni, umdleni štěstím, umluveni zmlkali v dlouhých přestávkách únavy a srozumění.

Pusť,

prosil rozechvěn, „to není to. Vždyť mně na těch penězích nezáleží. Růženo, když má člověk života až potud, musí něco udělat... Ale co může udělat, když je sám ? Ať dělá, co chce, na konci všeho najde zas jen sebe; víš, jako by byl živ mezi samými zrcadly, a kam se podívá, našel jen vlastní tvář, vlastní nudu, svou vlastní samotu... Kdybys věděla, co to je! Ne, Růženo, já ti. nechci povídat o sobě, ale jsem tak rád, že jsi tu! jsem tak rád, že se to stalo ! Podívej se, co tam je hvězd; pamatuješ se, jak jsme jednou doma čekali na padání hvězd ?“
„Už nevím,“ řekla Růžena, zvedajíc k němu bledou tvář; v mrazivém přítmí viděl zářiti její oči jako hvězdy. „Proč jsi takový ?“

Ten podíl,

co mám po rodičích a co k tomu přibylo; dělá to... dělá to asi pět tisíc ročně. Ani ne pět tisíc, jenom čtyři... To jsou jen úroky, rozumíš ? Tak mě napadlo, že bych ty úroky mohl nechat tobě, abys něco měla.“
Růžena vyskočila s pohovky. „To není mož¬no,“ vykřikla.
„Nekřič,“ bručel Jiří. „Říkám ti, že to jsou jen úroky. Až nebudeš potřebovat, nemusíš vy¬bírat. Ale teď, pro první čas...“
Růžena stála jako užaslá holčička. „Ale to nejda; co bys ty měl ?“
„O to se nestarej;“ bránil se; „chtěl jsem si už dávno vzít odpolední práci, ale ..., styděl jsem se, že bych ubíral práci kolegům. Vždyť vidí, jak tady žiju; budu rád, když budu mít co dělat. Tak je to, rozumíš ? Mně ty peníze jen překážely. Tak co, chceš nebo nechceš ?“
„Chci,“ vydechla Růžena, přiblížila .se k ně¬mu po špičkách, vzala ho kolem krku a při- tiskla k jeho tváři své vlhké líčko. „Jiří,“ šeptala, „to jsem ani ve snu nečekala; já ti pří- sahám, že jsem od tebe nic nechtěla, ale když jsi tak hodný !“

Pokojná,

vysoká obloha jiskřila hvězdami. Tak kdysi v otcovském domě stáli u okna do¬kořán, on a maličká Růžena; třásla se chladem a tiskla se k němu, neboť čekali na padání léta¬vic. „Až spadne hvězda,“ šeptá Růžena, „budu si přát, abych se stala chlapcem a udělala něco slavného.“ Ach, tatínek spí, silný jako strom; až sem je slyšet, jak praská postel pod jeho mohutnou únavou. A Jiřímu je slavnostně, i on myslí na něco velikého a s mužskou vážností chrání drobnou Růženu, která se chvěje chla¬dem a rozčilením...
Nad zahradou letí hvězda.
„Jiří,“ volá ho z pokoje slabý hlas Růženčin. „Hned, hned,“ odpovídá Jiří a chvěje se chla¬dem a nadšením. Ano, udělat něco velikého; není jiného vysvobození. Bláhovče, co velikého jsi chtěl učinit? Zvedni své břímě; ale chceš-li učinit něco velikého, zvedni více; jak velikou tíhu uneseš, tak veliký jsi. Slabochu, klesáš pod vlastním břemenem? Vztyč se, abys mohl zved¬nouti klesajícího; jiného udělat nemůžeš, ne¬chceš-li sám padnouti !
„Jiří,“ volá Růžena polohlasem.
Jiří se u okna obrátil. „Poslyš,“ začal váhavě, „přemýšlel jsem o tom... Myslím, že... že ne¬najdeš takovou práci... Totiž práce je dost, ale nedostaneš takový plat, abys mohla... To jsou hlouposti.“
„Já se spokojím se vším,“ řekla Růžena tiše. „Ne, jen počkej. Vždyť nevíš, co to je. Hleď, já mám teď, chvála bohu, takový plat, a mohl bych si vzít práci i na odpoledne. Vždyť někdy nevím, co bych dělal... Mně to docela stačí. A tobě bych nechal peníze...“
„Jaké peníze ?“ vydechla Růžena.

Půjde to

„, uvidíš,“ mluví Růžena. „Od nikoho nic nechci, sama se uživím, a tolik jistě vydě¬lám, řekni, aspoň tolik, abych se najedla a měla kytičku na stole! A kdybych ani na tu kytičku neměla, půjdu na ulici a budu se jenom dívat... Kdybys věděl, jakou radost mně všechno dělá od té chvíle, co jsem se... rozhodla utéci! Jak se mi všechno docela jinak líbí ! Začal mně nový život... Vždyť jsem dosud .neměla ponětí; jak je všechno krásné ! Ach, Jirko,“ volala plačíc, „já jsem tak ráda!“
„Hloupá,“ usmál se na ni Jiřík . pln radosti, „nebude to... tak snadné. Jdi, zkusíme to. Ale teď si půjdeš lehnout, nesmíš se rozstonat. Pro¬sím tě, nech mne teď; musím něco rozvážit, a ráno ti povím... Spi teď a nech mne.“
Žádnou mocí jí nepřinutil, aby šla do postele; položila se oblečena na pohovku, přikryl ji vším, co měl teplého, a stáhl plamen lampy. Bylo ticho, jen její rychlý, dětský dech se do¬volával soustrasti boží. Jiří potichu otevřel okno do chladné říjnové noci.

Jiří

„Pracovat,“ přemýšlel Jiří pln pochybnosti, „já nevím, snad se i něco najde, ale... Ty na to nejsi zvyklá, Růžičko, bude ti těžko, bude ti těžko...“
„Ne,“ bránila se Růža s očima svítícíma, „ty nevíš, co to je, nechat si vyčítat každé sousto, každý hadřík a všechno... Muset poslouchat, že nepracuješ, že jen vyhazuješ... Všechno bych se sebe strhala, jak mně to zhořklo. Ne, Jirko, uvidíš, jak ráda budu pracovat, jak ráda budu žít! Každé sousto mne bude těšit, kdyby to jenom suchý chleba byl; budu na ně pyšná... S hrdostí budu spát, do kartounu se obléknu, sama si uvařím... Řekni, nemohla bych být dělnice? Nenajde-li se nic, půjdu i do továr¬ny... Já se tak těším!“
Jiří na ni pohlížel s radostným úžasem. Pane Bože, tolik jiskřivosti, tolik statečnosti v životě tak pošlapaném! Sám se zastyděl za svou cha¬bost a únavu; s náhlou láskou i radostí po¬myslil na svou práci, nakažen planoucí živostí toho podivného, horečného děvčete. Vždyť zmládla jako panenka, zardělá, roznícená, dět¬sky naivní - Ach, půjde to! jak by to mohlo nejít ?

„Což já,“ bručí Jiří, „nemohu si naříkat. Ale ty, řekni, ty se už k němu nevrátíš ?“
„Nikdy,“ káže Růžena vzrušeně. „To není možno. Spíš umřít než to... Kdybys věděl, jaký je!“
„Počkej,“ uhýbal Jiří, „ale co si takhle počneš ?“
Na tu otázku Růžena čekala. „To už jsem se dávno rozhodla,“ povídá horlivě. „Budu dá¬vat hodiny nebo půjdu někam za vychovatelku, do kanceláře nebo vůbec... Uvidíš, že dovedu pracovat. Budu se živit sama, a jak ráda, Bože, jak ráda budu dělat cokoliv! Ty mi poradíš... Najdu si tady někde pokoj, něco malého... Já už se ti tak těším na svou práci ! Řekni, že se něco najde?“ Nemohla vzrušením sedět, vysko¬čila a chodila po pokoji vedle bratra s planoucí tváří: „To už jsem si všecko rozmyslila. Vezmu si sem ten nábytek, víš, ten starý, co máme po našich; počkej, jak to bude pěkné. Vždyť já nic jiného nechci, než abych už měla pokoj, abych byla třeba chudá, ale jen abych už nemusela... Vždyť nic, nic, nic od života nechci, mně stačí to nejmenší, spokojím se se vším, jen když budu daleko... od toho všeho... Já se tak t쬚ím, jak budu pracovat, sama. si budu všechno šít, zpívat si při tom budu... Vždyť už jsem si po léta nezazpívala! Ach, Jiříku, kdybys věděl!“

Teprve doma se na ni pozorně podíval a zdě¬sil se. Zmučená, chvějící se, podivně rozčilená, s očima planoucíma a vyprahlými rty, tak tu seděla na jeho pohovce, obklopena polštáři, které kolem ní nahrnul, a mluvila... Prosil ji, aby mluvila tiše; byla už noc. „Utekla jsem od muže,“ drtila rychle, „ach, kdybys věděl, Jiří, kdybys věděl, co jsem zkusila! Kdybys věděl, jak mně je . protivný! Utekla jsem k tobě, abys mi poradil,“ a tu se rozplakala.
Zamračen přecházel Jiří po pokoji. Slovo za slovem mu rýsovalo obraz jejího života po boku manžela vyžraného, chamtivého a sprostého, který ji urážel před služkou, zneuctíval v lož¬nici a otravoval věčnými výstupy pro nic, který hloupě utratil její věno, doma lakotil a zároveň nákladně pěstoval svou pitomou hypochondrii... Slyšel historii odpočítaných soust, výčitek, po¬nížení a surovostí, špinavých velkomyslností, vzteklých a brutálních hádek vymáhané lásky, hloupého a povýšeného špičkování... Jiří pře¬cházel po pokoji, duse se hnusem a soustrastí trpěl nesmírně, nemohl už snésti ten nekonečný příval hanby a bolesti. A tu, hle, sedí to drobné, potřeštěné děvče, kterého nikdy dobře neznal, pyšná a prudká sestřička; jak bývala vždycky bojovná, jak si nedala říci, jak zle jí svítily oči, když bývala maličká! Tu, hle, jak se jí chvěje brada vzlykáním a nezadržitelnými slovy, jak je strhaná, jak je palčivá! Jiří chtěl by ji po¬hladit, ale bojí se skoro. „Přestaň,“ říká jí drsně, „to stačí, já už vím všechno.“ Ale kdež by ji mohl zadržet ! „Nech mne,“ pláče Růžena, „vždyť mám jen tebe!“ A znovu řine se proud žalob, teď už přerývanější, vleklý, tišší; po¬drobnosti se opakují, události se rozestupují, a náhle Růžena umlká a táže se: „A co ty, Jiří, jak ty se máš?“

Ale když večer

čekal ve vysoké, sychravé ná¬dražní síni na zpožděný vlak, přepadl jej širší stesk: stesk špíny a bídy, kterou viděl kolem, únava lidí, kteří čekali nadarmo. Stěží našel svou drobnou, útlou sestru v hrnoucím se davu; měla ulekané oči a vlekla těžký kufřík, i bylo mu rázem pochopiti, že se stalo něco vážného. Vsadil ji do drožky a vezl domů; teprve cestou si vzpomněl, že zapomněl pro ni vyhledat byt; ptal se jí, chce-li do hotelu, ale dostat z ní jen záchvat pláče. V takovém stavu ovšem s ní ne¬mohl nikam; i resignoval, vzal její nervosní, hubenou ruku do sté a potěšil se nesmírně, když konečně na něj pohlédla s úsměvem.

pENÍZE

Zase, zase to na něj tak přišlo: sotva snědl ně¬kolik lžic jídla, udělalo se mu těžko a nevolno a čelo mu zvlhlo potem mdloby. Musel nechat oběda a opřel hlavu o dlaně, zarytě uhýbaje oká¬zalým starostem paní bytné. Konečně odešla vzdychajíc, i ulehl na pohovku, aby si odpoči¬nul, to jest, aby s hrůzou a pozorností naslou¬chal trýznivým hlasům svého těla. Mrákoty ještě nepominuly, zdálo se mu, že v něm kamení ža¬ludek, srdce mu tlouklo rychle a nepravidelně; byl tak vysílen, že i v leže ho zaléval pot. Ach, kdyby mohl usnouti !
Za hodinu zaklepala bytná; nesla mu tele¬gram. Otevřel jej ulekán; četl: „19. 10. 7 h. + 34 prijedu vecer ruza.“ Naprosto nechápal, co to znamená; vstal s hlavou zmotanou a znovu četl čísla a slova, až konečně pochopil: to telegrafuje Růžena, vdaná sestra; přijede dnes večer, mám jí patrně přijít naproti. Snad jede nakupovat; a tu se rozmrzel na ženskou splašenost a bezohlednost, která pro nic za nic člověka vyruší. Nyní přecházel po po¬koji a zlobil se, že má zkažený večer. Myslil na to, jak by ležel na své věčné pohovce vedle dů¬věrně bzučící lampy a měl v ruce knížku; bývaly to chvíle těžké a předlouhé, ale teď, bůhví proč, mu připadaly obzvlášť lákavé, plné moudrostí a míru. Ztracený večer. Konec pokoje. Pln dětin¬ské a vypočítavé hořkosti rozškubal nešťastný telegram na kousky.

Ty to víš,

tichá noci, která nasloucháš dechu spících a stenání nemocných, neboť pozorně jsi naslouchala slabému, palčivému dechu dívky, jež dlouho plakala a nyní už nepláče; tys při¬ložila ucho k jejímu srdci a těžce jsi sevřela její hrdlo, uložené v rozcuchaném vlase. Tys slyšela nářek dušený v podušce a pak ticho ještě hroznější.
Ty to víš, němá noci, která Jsi slyšela tich¬nout celý zámek, patro za patrem, ložnici za lož¬nicí, a která jsi horkými prsty zaškrtila milostný skřek ženy v zákoutí schodiště. Tys půjčila, ozvěnu krokům mladého muže, který, s vlasy mokrými koupelí, tichounce si hvízdaje, jde po¬slední spat po dlouhé zámecké chodbě.
Temná noci, tys viděla, jak dívka umdlená pláčem se zatřásla při zvuku těch mladých kroků. Tys viděla, jak vyskočila z postele jako vymrštěna slepou silou, odhodila vlasy s roz¬páleného čela a vrhajíc se ke dveřím, odemkla je a nechala pootevřeny.
Pak znovu na palčivém loži strnula v děsném čekání jako člověk, kterému již není pomoci.

Zůstat maličko déle

byl by slyšel slabé za¬stenání, zahajující nekonečný, tichý pláč. Dlouhé, předlouhé jsou hodiny osamoceného.
Konečně navrací se kočár, uhřáté koně prová¬dějí po dvoře, z kuchyně řinčí chvat jako vždy, jako každého dne. O půl osmé zvoní gong k ve¬čeři. Všichni se sejdou, ale Olga schází. Chvíli všichni dělají, jako by toho nepozorovali, až po¬sléze starý hrabě zvedne obočí a ptá se udiven „Was, die Olga kommt nicht?“
Hraběnka střelí po něm očima a mlčí. Teprve po hezky dlouhé chvíli zavolá Paulinu: „Zeptej se slečny Olgy, co chce jíst.“
Za okamžik je Paulina tu: „Hraběcí milosti, slečna Olga nechá děkovat, ale že nemá hlad a že zítra vstane.“ Hraběnka zavrtí trochu hlavou; je v tom více, než nespokojenost.
Osvald se sotva porýpá v jídle a vrhá prosebné pohledy na pana Kennedyho, aby ho brzo, co nejdříve po jídle, zachránil někam ven; ale Mister Kennedy, jako obyčejně, nechce rozumět.
Zatím se snáší šero, večer milostivý pro una¬vené lidi, bezhraničný pro lidi nešťastné. Bylo světlo, pohaslo, udělala -se noc; nevíš ani, kdy nastala tato tma, jež tě .dusí a svírá; tma, pro¬past přehluboká, na jejímž dně se rozrývá lidské zoufalství.

Paulina seběhla, ruce v kapsách bílé zástěrky. „Hraběcí milosti,“ hlásila důvěrně, „slečna Olga si věší šaty do skříně a skládá prádlo do prádel¬níku.“ Hraběnka pokynula. „Jeď,“ křikla na kočího. Kočár se rozjel, starý hrabě pozdravil a zůstal sám.
Sedl si na lavici pod arkádou, hůl mezi koleny, a zle, opuštěně výřil do dvora. Seděl tak půl ho¬diny; konečně vstal a tvrdě dupaje ochrnutýma nohama šel do salonu. Usedl do lenošky nad partií šachu, kterou rozehrál včera s Olgou a jež zůstala nedokončena. Uvažoval o situaci, byl zřejmě v nevýhodě; Olga vysunula koně a hro¬zila útokem. Skloněn nad deštičkou, hleděl vy¬tušit její plán; nalezl pěknou myšlenku, z níž mu kouká porážka, a pořádná. Tu tedy se zvedl, a vzpřímen, lomoze holí, šel nahoru, do hostin¬ského křídla. Před Olginým pokojem se zastavil. Bylo tam ticho, přímo strašné ticho, nic se ne¬hnulo. Konečně zaklepal: „Slečno Olgo, jak je vám ?“
Chvilku ticho. „Už líp, děkuji,“ ozvala se Olga stísněným hlasem. „Poroučíte něco, pane hrabě ?“ „Ne, ne, jen ležte.“ A náhle, jako by se mu zdálo, že řekl příliš mnoho, a aby to zase zkazil, dodal: „Abyste zítra už zas mohla učit.“ A hřmotně se vracel do salonu.

štolba

vyvedl jízdní koně a sedlal je. Kenne¬dyho kůň tančil po celém dvoře, než si ráčil ne¬chat dát sedlo, zatím co polokrevný valach Osvaldův mírně a moudře hrabal nohou, pohlí¬žeje smutným okem na vlastní kopyto.
Rodina vyšla na dvůr. Osvald, pěkný jezdec, se hned vyšvihl na svého koně a nezdržel se, aby nepohlédl nahoru k oknu Olgy, jež mu tak často kynula rukou, když vyjížděl. Okno bylo prázdné. Hraběnka těžce vystoupila do kočáru. „Mary,“ hodila za sebe. Malá Mary se ušklíbla nechutí a vstoupila do kočáru. Hraběnka ještě váhala. „Paulino,“ zavolala k sobě komornou, „podívej se, co dělá slečna Olga. Ale ať tě ne¬slyší.“
Mister Kennedy odhodil cigaretu, jedním sko¬kem byl koni v sedle a stiskl kolena. Kůň vy¬razil tryskem, bouří zahřměla kopyta po prk¬nech průjezdu a jiskřivě zatřeskla na dlážděném předzámčí. „Halloo, Mister Kennedy,“ křičel dětsky Osvald a hnal se za ním.

Hrabě

přestal číst své dopisy a vytřeštil oči na Olgu. „Slečno, vám není dobře,“ vykřikl se skutečným zděšením.
Olga vstala jako bezduchá a tiskla si ruce ke spánkům. „Jen - hlava, pane hrabě,“ vydechla. „Jděte si lehnout, slečno, hned si jděte leh¬nout,“ křikl hrabě příkře a znepokojeně. Olga se mechanicky poklonila a pomalu odcházela. Hrabě tázavě se ohlédl na svou choť; ta po¬krčila rameny a řekla ostře: „Oswald, gerade sitzen!“ Pan Kennedy kouřil a díval se do stropu. Bylo rozladěné ticho.
Hraběnka šila svírajíc rty. Po chvíli zazvo¬nila, objevila se Paulina. „Paulino, kam šla slečna?“ ptala se půl ústy.
„Do svého pokoje, hraběcí milosti,“ odpově¬dělo děvče; „zamkla se tam:“
„Dejte zapřahat.“
Na písku nádvoří zašuměla kola kočáru, kočí vyvedl koně a zapínal řemení.
„Papa, soll ich reiten ?“ osmělil se Osvald. „Ja,“ kývl hrabě, hledě ztrnule nikam. Hra¬běnka vrhla na něho pohled zkoumavý a nepřá¬telský. „Wirst du mitfahren?“ ptala se.
„Nein,“ řekl nepřítomně.

dopis

„Milá dceruško,
musím ti napsat smutnou zprávu že Tatinek se nám rostonal doktor řek že to je srce a že je slabej a nohy má spuchlý už chodit nemože Doktor řek že Ho nic nemá rozčílovat řek Doktor nesmíš si nařikat až nám budeš psát Tatinek se tím trápí a žhere to nedělej a piš že se máš dobře abi aspoň moch bejt bezsta¬rosti Viš jak tě má rád a že seš na dobrým místě Zaplať Pán Bůh Pomodli se za našeho Tatinka a ne jezdi sem je to kraj Světa Peníze sme dostali děkujem Ti mockrát je nám moc Zle co Tatinek leži Frantik mu ukradl hodinky nesmíme mu to říct to by Ho zabilo řekli sme že se skazili že sou u hodinaře Porád se na ně ptá kdy už je spraví že ani neví kolik je hodin ani plakat před Nim nemožu.
Milá ceruško musím ti napsat a bis děko¬vala Pánu Bohu že máš to krásný místo Modli se za Pány a sluš im věrně nad takový místo neni jak se tam najiš to je pro tvý Zdravý seš slabá v prsou a něco nám pošleš každej měsíc ceruško děkujem ti za to Pán Bůh tě odmění za tvý Rodiče.
Vaš si Pánu dyž im budeš sloužit mnoho let tak tě zaopatřej nadosmrti to máš jako Ouřad nedej na sebe dopustit Pozdravuj Pány ode¬mně s Tatinkem to je špatný schází jako svíce.
Zdravý tě Tvá Matka
Kostelec čís. 37.“

Chvějícími se prsty

vzala venkovské psaníčko, dojatě si přečetla adresu tak příliš důkladně na¬psanou, jako by svět byl zlý a nechtěl bez po¬drobného doporučení odevzdat dopis do pravých rukou tam daleko, mezi cizími lidmi, - a vtom jí spadl kámen se srdce: Mami, jak jsi mi po¬mohla! Budu číst psaní a najednou vykřiknu: že mi stůně tatínek, že nutně musím k němu, se¬beru se a ujedu, a nikdo mne nebude moci zdr¬žovat; za týden pak napíšu, že musím zůstat doma, ať mi pošlou můj kufr za mnou. Tak je to nejlehčí, řekla si plna radosti. Jako každé ženě, bylo jí patrně snazší pomoci si výmluvou než příčinami. Plna radosti roztrhávala obálku. Když vyňala psaní, bodlo ji prudce u srdce, za¬tajila dech a počala čísti

Rodina se zvedla od svačiny a usedla v sou¬sedním salonu; hrabě a Kennedy kouřili, hra¬běnka se chopila nějakého vyšívání; čekalo se na odpolední poštu. Až děti odejdou, umínila si Olga, promluvím o tom. Zatím s tlukoucím srd¬cem nutila se mysliti na domov. Malovala si modrou zástěru maminčinu, nábytek nenatřený a vydrhnutý, otce bez kabátu, s dýmkou, jak čte s rozšafnou důkladností své noviny. Je to jediná záchrana, cítila s rostoucí úzkostí, nevydržím tu již ani den. Bože, v poslední chvíli, dej mi tu sílu !
Paulina s očima sklopenýma přinesla poštu na stříbrném podnosu. Hrabě shrábl dopisy na klín; chtěl sebrat i poslední psaní ležící stranou, ale Paulina uctivě ucukla. „Pro slečnu,“ za¬šeptala. Ach, z dálky poznala Olga maminčino psaní, ubohou pomazanou obálku, popsanou hrozným pravopisem, dopis, za který se vždy zastyděla a který přece pak nosila na srdci. Za¬červenala se i dnes, - odpusť mi to, mami !

Pardon,

zapálila se Olga.
„Jste snad - trochu - nemocná ?“ ptal se pan hrabě, pohlížeje na ni upřeně. „Nemáte snad - horečku ?“
„Ne, pane hrabě,“ bránila se Olga spěšně. „Docela nic mi není.“
„Tím lépe,“ pronášel hrabě zvolna. „Nemám rád lidi – nemocné.“ .
Olgina odvaha se rázem sesula. Nejsem rostlá na tyhle lidi, cítila zoufale: ‚nedovedu jim čelit. Bože, dej mi sílu, abych dala dnes výpověď‘. Bože, dej mi tu sílu! - Předem cítila hroznou trému, až o tom promluví s hrabětem. Zvedne jistě obočí a řekne: „Na hodinu, slečno ? To se přece nedělá!“ - Co si jen vymyslím? Čím vy¬ložím, že musím, musím domů, hned, na mí stě domů ? Uteku, nepustí-li mne, určitě uteku ! Plna strachu čekala Olga na příští chvíle.

A vy,

paní hraběnko, přešla náhle Olga k ráz¬nému účtování, jste podezírala mne. Špehovala jste mne při mých hodinách s Osvaldem; dala jste mi najevo, že „je pro něho lépe, aby byl ve společnosti pana Kennedyho". Snad je pro něho také lépe, aby byl ve společnosti Pauliny; Pau¬lina je vaše důvěrnice. Když onehdy v noci šel Osvald tajně s Kennedym na vydru, přišla jste do mého pokoje, musila jsem vám otevřít; hle¬dala jste chlapce i pod mou pokrývkou na po¬steli. Dobrá, paní hraběnko, je to vaše dítě; ale Paulinu posíláte k jeho lůžku, aby ho budila, Paulinu, ženu přes třicet let a zkaženou jako ďábel. Prohlížíte mé skříně a očicháváte moje zásuvky; pak mne pozvete k sobě do kočáru, abych vás bavila. Nabízíte mi švestky, ach díky, Madame, jste tak laskavá! Pokládáte-li mne za lehkou a zlodějku, pošlete mne od stolu, abych jedla v čeledníku, nebo ještě raději v prádelně; budu tam polykat kus chleba se slzami vzteku a pokoření, ale aspoň, aspoň se nebudu muset usmívat !
– –„Neslyšíte, slečno ?“

Osvaldova

předčasným a hanebným zku¬šenostem. Často odběhla najednou od Mary, aby dohlédla za Osvaldem; byla na něho chladně přísná, čímž dosáhla jen toho, že jeho mladá láska se prolamovala odbojnou nenávistí. - A proč, ptala se nyní Olga sebe samé, ho vlastně hlídám? Co je mně, člověku cizímu, do toho, ja¬kou lekci o životě mu dá Pavlina či kterákoliv jiná? Proč se mám trápit nepokojem a vlastní přísností, která bolí mne víc než jeho? Sbohem, sbohem, Osvalde, neřeknu ti, že jsi mé drahé dítě, nepovím ti, jak jsem milovala tvou chla¬peckou čistotu, líbeznější nad čistotu dívčí; ne¬budu tě již hlídat, otevři jen oči a náruč, abys chytil první příležitost, - nebudu tady, abych nad tebou zaplakala.

Jak se probudí tvé srdce,

jaké příklady uvidíš ? Stesk rozladění dotkl se Olgy. Před ne¬dávnem vešla do pokoje Osvaldova a přistihla ho, kterak se strká a boxuje s komornou Pau¬linou, nejhorší z děvčat. Ach, rozumí se, byla to dětská hra rvavého štěněte; ale neměl se Osvald zapálit, neměla Paulina mít oči a tváře tak roz¬nícené, nemělo to zkrátka tak být, a vůbec to nemělo být. Olga, plna podezření, se postavila od té chvíle do střehu; již nikdy se neprobírala citlivými prsty ve vlasech Osvaldových, nikdy mu nepoložila ruku kolem šíje a jala se ho hlí¬dati zraky Argusovými, proniknuta nepokojem, snižujíc se až ke špehování, odhodlána nevydat dětství