Otočil se od něj a sebral Kalašnikov.
Ještě než muž promluvil, Schaefer věděl, že udělal něco velmi hloupého. Nevěděl, proč to udělal -většinou měl víc rozumu, než aby se otáčel k nepřátelům zády, a bylo jedno, jak poničeně vypadali. Možná, napadlo ho, už není schopen jasně přemýšlet - nebo je tak unavený, že je mu to jedno.
Ať už byl důvod jakýkoliv, Schaefer se otočil zády k Escheverovu chlapci a ten se okamžitě překulil a popadl AK-47.
„Hej, ty svině“ řekl s úšklebkem, když vstal a zamířil na Schaefera.
Schaefer se otočil. Věděl, že udělal něco stupidního a pravděpodobně ho za okamžik zastřelí. Bude mít štěstí, když vůbec stačí vystřelit, než zemře... Zaslechl dávku z automatu jako zvuk gigantického kovového zipu. Nestačil se ani vrhnout k zemi...
Viděl, jak na Kolumbijcově hrudníku vykvetla krvavá skvrna a uvědomil si, že střelba nevyšla z AK-47.
Muž, který chtěl Escheverovu práci, ji už nedostane; padl k zemi na vlastní AK-47 a jeho krev po-třísnila hladký kov.
Za ním stál generál Philips s kouřící zbraní v ruce.
„Kohopak to tu máme,“ prohlásil užaslý Schaefer. „Zatracenou kavalerii.“
Philips se zamračil. Na duchaplné dialogy neměl náladu. Tohle bylo těsné - pokud chtěl Schaefera vyměnit za mimozemšťany, potřeboval ho živého.
Měl ho jednoduše vyzvednout v kráteru a ne vymýšlet hlouposti a obě operace, vyzvednutí těla a Schaefera, rozdělit - obě části dopadly špatně.
Alespoň že Schaefera nedostali mimozemšťané.
Philips nevěděl, kdo to byl, a ani ho to nezajímalo - důležité bylo, že Schaefera našel a že byl stále naživu.
Ale mimozemšťané byli v táboře a hledali Schaefera. Mohou tu být každou chvílí.
Sakra, s tou svou kamufláží tu mohli být i teď. Na nějaké vysvětlování neměli čas.
„Chceš žít,“ křikl na Schaefera. „Tak sklapni a pojď za mnou!“ Otočil se a začal se prodírat džunglí, aniž by se ohlédl, jestli ho Schaefer následuje.
Schaefer ho následoval - nebyl tak hloupý nebo tak vyčerpaný, aby si nechal takový zázrak uniknout.