S tvářemi

planoucími rozčilením přebíhala prostřed plechových panáků, železných rytířů, kterým se dříve smávala. Napadaly ji tisíce věcí, které mohla hraběti říci na jeho výtky; vyrojila se jí slova plná důstojnosti, odpovědi rozhodné a hrdé, které by navždy jí zjednaly váhy v tomto domě. Pane hrabě, mohla říci s hlavou vztyčenou, vím, co chci; chci Mary na¬učit přesnému pojímání všech věcí a přísnosti k sobě; chci z ní udělat člověka, který sobě ne¬dovoluje v ničem pochybit. Pane hrabě, nejde o falešnou klávesu, nýbrž o falešnou výchovu; mohu Mary nemilovat a pak si nevšímat jejích chyb; ale miluju-li ji, budu k ní tak přísná, ja¬ko jsem přísná k sobě. - Rozjařila se skoro, když si to vše říkala s očima rozžatýma, se srdcem vzníceným nedávnou bolestí; ulehčilo se jí a pevně se odhodlávala, že už brzo, že už zítra s hrabětem o tom promluví. Hrabě není tak zlý, má své velkodušné chvíle, a potom, trpí tolik ! Jen kdyby neměl ty strašné, světlé, zdrcu¬jící oči vytřeštěné za skřipcem!

Z počátku

hrávala si s Mary v překypělé a vášnivé bujnosti, dětsky zaujata jejími hrač¬kami; na konec shledala, že si hraje sama před chladným, výsměšně znuděným pohledem děv¬čátka, a tu bylo po hrách, a Olga se vlekla za svou svěřenkou jako stín, nevědouc, o čem s ní má mluvit a čím ji pobavit. Přijela až posvátně naplněna předsevzetím lásky, mírnosti a trpělivosti; nyní vizte její planoucí oči, slyšte, jak prudce a přerývaně bije její srdce; to srdce je s to cítit jen bolest a nikoliv lásku. „Budete – trochu - vlídnější,“ opakovala si Olga trnouc; můj bože, dovedu to ještě?

„... mně jen srdce bolí, plakala bych hned

Poslouchala ve svém okně s očima plnýma slz a polohlasem .zpívala s nimi; vše jim odpus¬tila a vztahovala k nim ruce v horoucím přátelství. Děvčata, vždyť i já jsem jako vy! I já jsem jen děvečka služebná, a nejnešťastnější z vás!
Nejnešťastnější, opakovala si Olga, přechá¬zejíc po halle. Jak to řekl hrabě ? „Miss Olga, mluvíte příliš mnoho při hodinách. Pletete jen to dítě svým - věčným - napomínáním. Udě¬láte mi to potěšení, že budete - trochu - vlíd¬nější.“ Opakovala si slovo za slovem, aby jí ne¬ušla ani krůpěj trpkosti. Zatínala, pěstě, planouc hněvem a bolestí. Ano, to byla její slabost: brala příliš vážně úkol vychovatelky. Přijela sem na zámek v horečce nadšení, předem zamilována do děvčátka, jež jí bude svěřeno: S vášní vrhla se tehdy do vyučování, horlivá, pedan¬tická a plná vědomostí; nesmírně věřila ve vý¬znam vzdělání, ale nyní už jen louskala s nudí¬cí se Mary drobty počtů a mluvnice, vždy znovu se rozčilujíc, tlukouc kloubky do stolu a poslé¬ze s pláčem prchajíc z učebny, kde vítězně zů¬stala malá Mary se svým vzdorem a svými chy¬bami.

Dvě komorné

se chichotaly po chodbě. Sotva zahlédly Olgu, umlkly a s kosým pohledem po¬zdravily. Olga by na ně málem vyjela závistí, že se smějí; chtěla jim něco s vysoka poručit, ale nevěděla co. Kdybych aspoň byla v čeledníku s těmi děvčaty, napadlo ji; kvikají tam do noci, klepou a honí se; a Franc, lokaj, s nimi, každou chvíli některá vypískne, oh, bože, vždyť je to odporné ! Mocí se jí vnutila vzpomínka nejstrašnější; včera přistihla France s fickou z kuchy¬ně, bylo to v prázdném hostinském pokoji ve¬dle její ložnice; byla by ho udeřila do obličeje svou drobnou, vzteklou pěstí, jak se pitomě usmíval, zapínaje se. Zaryla si prsty do tváře. Ne, ne, nevydržím tu! C D G D, C D G D... Ale ty služky se aspoň baví ! Aspoň nejsou tak samy, nejedí s pány, melou po celý den a večer si potichu zpívají na dvoře... Kdyby mne aspoň večer vzaly mezi sebe! Sladce, hudebně jí zatanulo, co zpívaly včera dvojhlasem pod starou lipou:

Ale

vždyť mne netrápí, řekla si přecházejíc po studené halle s dlaněmi na skráních. Jsem cizí a najatý člověk, nikdo na mne nemyslí. Jsou jen takoví; bože, nikde není člověk tak sám jako mezi cizími lidmi ! Ale Mary je zlá, vykřiklo to v ní prudce, a nenávidí mne; chce mne trápit a ví jak. Osvald je uličník, ale Many je zlá; hraběnka je pyšná a uráží mne, ale Mary je zlá. To dítě, které jsem měla mít ráda! Dítě, se kterým jsem po celý den, po celý den ! Bože, kolik let tu ještě budu ?

„Please?“ vydechlo děvče.

„Miss Olga, you speak too much during the lessons; you confound the child with your eter¬nal admonishing. You could make me the plea¬sure to be a little kinder.“
„Yes, sir,“ šeptala Olga, zardělá až po vlasy. Mary chápala, že papa Olgu hubuje, a vznešeně se tvářila, že se jí to netýká.
„Tak máúcta, slečno,“ zakončil hrabě.
Olga se uklonila a odcházela; cestou napadla ji potřeba pomsty, i obrátila se blýskajíc očima a řekla: „Mary, můžete pozdravit, když odchá¬zím.“
„Ja, mein Kind, das kannst du,“ přisvědčil starý hrabě blahovolně. Mary se ušklíbla a střihla bleskurychle poklonu.
Sotva byla Olga za dveřmi, přitiskla si ruce na čelo. Oh, bože, nevydržím to, nevydržím! Oh, bože, za těch pět měsíců nebylo dne a není ho¬diny, aby mne netrápili...

„Ich möchte

nur nit so viel Stunden haben,“ hodila Mary.
„Ha, ha, natürlich,“ smál se hrabě uchvácen, „nein, wie gscheit bist du! Že, slečno?“
„Ano,“ vydechla Olga.
„Wie gescheit,“ opakoval stařec a chtěl vstáti. Olga mu přiskočila na pomoc. „Nechat,“ křikl hrabě prudce a stoje na kolenou a rukou jako zvíře, hleděl se vztyčiti. Olga se odvrátila. Tu sevřelo pět křečovitých prstů její paži, a opřen o ni celou tíhou starý hrabě vstával. Olga div neklesla pod váhou toho velikého, mrtvicí ochrnutého, strašného těla; bylo to nad její sta¬tečnost. Malá Mary se smála.
Hrabě se narovnal, nasadil si skřipec a po¬hlédl na Olgu jaksi překvapen, jako by jí dosud neviděl.
„Miss Olga?“

Dveře

salonu se zachvěly. To jistě starý hrabě se za nimi postavil, aby poslouchal. Olga stlu¬mila hlas: „Jedna, dvě, tři, čtyři. C D G D. Dobře, Mary!“ Dobře to sice nebylo, ale starý hrabě poslouchá. „Jedna, dvě, tři, čtyři. Teď je to dobře. Vždyť to není tak těžké, že ? Jedna, dvě...“
Dveře se rozlétly, a chromý hrabě vešel, lo¬moze svou holí. „Ha, ha, Mary, wie gehts? Hast du schön gespielt! Že, slečno?“
„Ó ano, pane hrabě,“ přisvědčila Olga horlivě, vstávajíc od klavíru.
„Mary, du hast Talent,“ volal ochromený sta¬řec, a pojednou - bylo to skoro hrozné napo- hled: padl těžce na, kolena., až podlaha zadu¬něla, a s jakýmsi vzlykavým vytím líbal své dítě na krček hlasitými, divými polibky. „Du hast Talent,“ mumlal, „du bist so gescheit, Mory, so gescheit! Sag'mal, was soll dir dein Papa schenken ?“
„Danke, nichts,“ odpovídala Mary, krčíc leh¬tivě ramínky pod jeho pocely. „Ich möchte nur...“
„Was, was möchtest du?“ žvatlal hrabě na¬dšeně.

„D,

Mary, D,“ opakuje Olga plna zoufalství, a náhle propuká: „Vy nebudete nikdy umět hrát.“
Děvčátko se vztyčilo, ožehlo Olgu pohledem rodové pýchy a ozvalo se: „Oč, slečno, že to ne¬řeknete před papa?“
Olga se hryzla do rtu. „Hrejte !“ křikla zby¬tečně ostře, zachytila nenávistný pohled dítěte a jala se hlasitě, netrpělivě počítat! „Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna, dvě, tři, čtyři. Jedna, dvě, tři, čtyři. C D G D. špatně. Jedna, dvě, tři, čtyři...

NA ZÁMKU

„D, Mary, D,“ opakovala Olga s mechanickou trpělivostí. Malá Máry neochotně odklepávala na pianě lehounkou etudu; na ní zůstaly stát již čtrnáct dní a jde to čím dále tím hůře; Olgu pronásleduje ta protivná dětská melodie už i ve snu.
„D, Mary, podívejte se: C D G D,“ předzpěvuje Olga slabým hláskem a přehrává na klavíru. „Dávejte přece pozor: C D G D, ale Mary, D ! D ! Proč hrajete pořád E ?“
Mary neví, proč hraje špatně, ví jenom, že musí hrát: její oči planou nenávistí, kope no¬hama do židle a v nejbližší chvíli uteče k papá; zatím umíněně hraje E a zase E. Olga už ne¬dává pozor a vyhlíží umučenýma očima z okna. Svítí slunce, veliké stromy v parku se ohýbají žhavým větrem; ale ani v parku není volnosti, ani v těch režných polích za parkem, - ach, kdy už bude konec hodiny? A zase, zase E!

Helena

zrůžověla a zesličněla podivně, její rysy zjemněly, hleděla tajemně štěrbinou očí nikam; pohladil ji po vlasech a řekl měkce „Heleno, nikdy už nesmíte ke mně přijít.“
Nic se nezachvělo v její líci; každou ránu, zdá se, by unesla v této posici. Vzdychl a dotkl se její tváře.
„Sbohem, Heleno.“
Poslušně vstala a nechala se odíti do žaketu. Pomáhal jí zatknout jehlice do vlasů; usmála se na něho.
Když odcházela, obrátila se prudce a stiskla mu ruku vší silou. „Jste - tak - šlechetný,“ řekla, zardívajíc se a s očima sklopenýma, jako by mu děkovala, že jí ničeho neudělal. Přese vše musel se kousnouti do rtů.
Od toho dne se nesešli; nebylo to arci dobře možno.
Po letech slyšel opět o Heleně. Mluvila o něm prý se zřejmým nepřátelstvím, jako o někom, kdo, jí těžce ublížil.
Bylo mu toho líto - i po letech.

Byl zmaten,

cítil sám předobře lživost všeho, co říká. „Heleno,“ počal smutně, „je to velká vina, že nejsem už tak mlád, abych - věřil v lásku? Je to velká vina, že když slyším ‚lás¬ka‘, myslím hned na bolest a zklamání, na hrubé rozkoše, na styk nejnižší, na lež a roz¬chod ? Je to veliká vina ?“
Helena, se zavřenýma očima, zavrtěla hlavou. Cítil na své noze prudce bít tepnu jejího hrdla; rychle dýchala pootevřenými rty, bledá a jako¬by spící. Teď, pravila tato úlisná tvář, v tuto chvíli je mi vše jedno; nech mne tak být. Zkrás¬něla skoro v té nehybnosti; vypadala jako maska ze sloni. Naklonil se k ní a mluvil polo¬hlasně:
„Heleno, láska není to, co byste chtěla; je těžká a vždy ponižující; není pro vás. Kdybych vás viděl jít tou cestou s jiným, s kýmkoliv ji¬ným, volal bych na vás s hrůzou: Heleno, He¬leno, nechoďte tudy, to není pro vás; nemůžete přejít, kudy přejdou jiné, zlomí vás, co jiné unesou; nevím, zda proto, že jste moudřejší nebo nešťastnější. Nevyznám se ve vás, ale bo¬jím se o vás. Co vám mám ještě říci ?“

Seděla

bez hnutí, ustrnulá, němá; bylo mu jí nesmírně líto a v úzkostech hledal slova nejněžnější, kterými by jí vyložil stav věci. Aby jí byl blíže, sedl si na vysoký okraj pohovky a díval se shora do jejích drsných vlasů.
„Nu, hleďte,“ opakoval tiše, „ujměte se sama sebe. Jste čistá a hrdá; nezahazujte se. Znám vás příliš málo; mám pocit; že dnešek je nám poslán osudem jen proto, abych si vás počal vážit nekonečně víc než dosud. Heleno, měl jsem z vás radost jako z panenského děvčete; budu vás ctít jako ženu, která překonala sebe samu. Budete jistá sebou a dokonalá.“
Tu učinila Helena věc neočekávanou a velmi prostou. Jak seděl výše než ona a s koleny zdvi¬ženými, odkryla svou tvář a položila se bradou na jeho koleno pohybem zároveň dětským a mi¬lostným nevýslovně; v té poloze znehybněla a zavřela oči, jako by chtěla říci: teď si mluv, co chceš.

Usedla

jako opilá a zakryla si tváře dlaněmi. „Heleno,“ mluvil přerývaně, přecházeje po po¬koji, „nechci, aby vás tohle setkání mrzelo. Prosím vás, buďte rozumná. Neznám vás, bůh ví, nevyznám se ve vás vůbec; -ale bojím se, abyste - zítra na mne nemyslela s výčitkou.“
Helena seděla jako zkamenělá.
„Odpusťte,“ řekl trpce, „že dnes myslím na zítřek: Bylo by lépe, aby nebyl žádný. Řekněte, jste si tak jista, že by se zítřek na vás ne¬pomstil ?“
Helena, s tváří zakrytou, zavrtěla hlavou. „Přišla jste, abyste se mně vložila do rukou: Tu jsem, nalož se mnou nějak ! Děvče, copak je to možno? Mám vás podržet, sevřít pevněji, složit někam nebo co ? Což vím, čím vám nejvíc ublížím ? Ach, Heleno, zbavte mne toho, prosím vás; nechtějte na mně, abych rozhodoval, co s vámi; jsem bez vůle, ale mám vás rád. Ujměte se sama sebe, Heleno!“

Prudce

se vztyčil s očima temnýma záštím; ale jak ho křečovitě držela, zakolísala jeho po¬hybem a byla by upadla; musel ji zachytit oběma pažema. Tu uvolnily se její ruce, cítil, jak její prsty se třesou na jeho tvářích laska¬jícím, horoucím chvěním, jak leží celou vahou v jeho náručí; s hlavou zvrácenou nazad, oči zavřeny, suché rty zdviženy jako k smrtelnému políbení nad obnaženými, jektajícími zuby, mezi nimiž chvěla se špička jazyka, s lící šedivě ble¬dou a roznícenou; tak zvedala k němu tvář v úžasu vášnivého očekávání. Byla přímo oškli¬vá; vše v tom obličeji pohaslo, když zavřela oči. Zasykl odporem a políbil ji lehce na tvář; jemně, co nejjemněji sňal její ruce se svých tváří a řekl s těžkým steskem: „Sedněte si, Heleno.“

„Račte, slečno,“

řekl sevřenými zuby, a za¬víraje za ní dveře, zalomil rukama: „Jak jen můžete, Heleno, jak jen to můžete!“
Helena pohlížela stranou, rty se jí žalostné chvěly. „Přišla jsem ti říci...“ začala.
„Vím, co chcete říci,“ přerušil ji zoufale. „bedněte si, Heleno!“
Sedla si na okraj pohovky s očima sklope¬nýma a drtila v prstech svou kabelku. „Přišla jsem - - vás poprosit, abyste mi vrátil to psaní.“
„Právě jsem vám začal psát,“ odpověděl tiše. „Jak jste mne polekala!“
Zvedla k němu oči plné zoufalství.
„Nu což, Heleno,“ řekl měkce, „jak jste spala?“
Vstala, odhodila kabelku, sejmula klobouk a svlékala, si žaket; bylo hrozné, že jí k tomu sám nevybídl. žaket se jí zachytil na nějakém knof¬líčku, nemohla jej odpoutat třesoucími se prsty; nehnul se, aby jí pomohl. Trhala prudce a slepě, až něco prasklo; pustila žaket na zem, sklonil se rychle, aby jej zvedl, a tu ho chytila oběma rukama za hlavu.

.....

Vrhl se ke stolu a začal psát:
„Heleno,
děkuji Ti za slova lásky; je mně jako člověku nehodnému. Dáváš mi více, než dovedu svým bídným srdcem oplatit. Jsem člověk opotřebo¬vaný, dívenko, a svět mne neudělal tak dobrým, jak bys Ty zasloužila.
A nyní, drahá Heleno, můžeme opět být moudří. Pronesla jste slovo, které se muselo říci; jste statečná, a obdivuhodná. Bylo už nut¬no, abychom upřímně...“
Položil péro. Je nicméně jasno, že ji nemiluji; jak je možno, abych jí to neřekl? Čmáral si me¬chanicky po podložce slovo „nikdy“; vtom za¬zněl zvonek. Slyšel služku otevírat; někdo tiše mluvil a zaklepal na jeho dveře. Řekl „dále", ale nikdo nevstupoval. Šel sám otevřít; o veřeje opírala se Helena, tisknout obě veliké ruce k prsoum.

A opět

na ni vzpomněl, vzpomněl si na ni v dobrém a viděl její čiré, líbezné oči. Ne, He¬leno, moudré děvče, nevěřím ani tomu; není to měsíční nepokoj ženy, není to tělesná bouře, nýbrž nějaký divný omyl. Tvé srdce se pomátlo, zítra zas bude jasné a pokojné; ale běda, tu vzpomeneš na svůj čin a bude ti přehrozně stu¬dem a ponížením. Budeš sebou pohrdat, roz¬ryješ se hanbou nejpalčivější a nikdy už, nikdy mně nebudeš chtít přijít na oči. Ach, Heleno, jak vám to mám říci? Nemyslete na to, věděl jsem hned, že to tak není: spálil jsem to psaní a rozfoukl popel, nevím už, co tam bylo psáno; patrně něco v ten smysl, že mne máte ráda způ¬sobem nejšlechetnějším.

Ještě jednou

zkoumal pozorně její dopis; bylo mu stále ošklivěji. Písmo je nepříčetné, psáno bylo v pološeru, ruce měla vlhké potem, což svědčí o krisi. Není tu stínu vypočítavosti, ale také ne velkodušné a pošetilé oběti. Chtělo se jí líbat a víc než to. Je jí dvacet pět let. Pře¬silná a strašná je vzpoura těla. Vzpomněl si na její Palladickou ladnost, na bezpohlavní čistotu jejího nevykvetlého ženství. Něco potřísňujícího padlo na ni. Ubohá Heleno, kdybys aspoň byla krásná; nikdo by se pak nepodivil tvé vášni a nesnížila by tě v očích nikoho. Ale nejsi krásná, i nezbývá než být k tobě nespravedlivý. Jdi, Heleno; je-li co jisto na světě, je to, že tě ne¬miluji.

Ještě jednou

zkoumal pozorně její dopis; bylo mu stále ošklivěji. Písmo je nepříčetné, psáno bylo v pološeru, ruce měla vlhké potem, což svědčí o krisi. Není tu stínu vypočítavosti, ale také ne velkodušné a pošetilé oběti. Chtělo se jí líbat a víc než to. Je jí dvacet pět let. Pře¬silná a strašná je vzpoura těla. Vzpomněl si na její Palladickou ladnost, na bezpohlavní čistotu jejího nevykvetlého ženství. Něco potřísňujícího padlo na ni. Ubohá Heleno, kdybys aspoň byla krásná; nikdo by se pak nepodivil tvé vášni a nesnížila by tě v očích nikoho. Ale nejsi krásná, i nezbývá než být k tobě nespravedlivý. Jdi, Heleno; je-li co jisto na světě, je to, že tě ne¬miluji.

Helena.

Četl znova její dopis, cítil v něm její dech ho¬rečný a vzlykající; divý, šílený musel být boj té mužské panny, než tak ztratila hlavu. A což, zastavil se v zlobném podezření, byl-li vůbec jaký? Snad jen čekala na mou první slabost, aby mne přepadla svou hysterickou náručí ! Hle, naříkal jsem, zastonal jsem; opravdu vhodná chvíle, aby na mé lože složila své tíživé panenství. Ach, Heleno, zachvěl se, odpusť mi, to jsi neučinila. Chtěla jsi mi pomoci, mně zkla¬manému, chtěla ses nějak obětovat a udělat něco velikého, ach, hloupá! jak sis to vlastně představovala?

Drahý nejdražší,

bojím se toho večera podej mi ruku, mysli na mne, je to má první noc !“
Četl v trapném úžasu, neúprosně vnímaje každou chybu interpunkce, každou zoufalou ne¬souvislost pomateného dopisu. Stále měl pocit, jako by se styděl. Co jsem to provedl, vzpomí¬nal, čím jsem si tohle způsobil? Copak jsem se jí včera, proboha, vyznával z lásky? Co se s ní stalo? Jaký hysterický záchvat? Snad to patří vůbec na jinou adresu, napadlo ho, a běžel, aby znovu prozkoumal to bláznivé psaní. Běda, není pochyby: ten miláček jsem už já. Což jsem s ní kdy mluvil o lásce, cožpak jsem jí kdy něco lhal? Arciť, byla mně milá; ale jen proto, ano, právě proto, že to nemělo pranic s láskou... Bože, co se to stalo?