S tvářemi

planoucími rozčilením přebíhala prostřed plechových panáků, železných rytířů, kterým se dříve smávala. Napadaly ji tisíce věcí, které mohla hraběti říci na jeho výtky; vyrojila se jí slova plná důstojnosti, odpovědi rozhodné a hrdé, které by navždy jí zjednaly váhy v tomto domě. Pane hrabě, mohla říci s hlavou vztyčenou, vím, co chci; chci Mary na¬učit přesnému pojímání všech věcí a přísnosti k sobě; chci z ní udělat člověka, který sobě ne¬dovoluje v ničem pochybit. Pane hrabě, nejde o falešnou klávesu, nýbrž o falešnou výchovu; mohu Mary nemilovat a pak si nevšímat jejích chyb; ale miluju-li ji, budu k ní tak přísná, ja¬ko jsem přísná k sobě. - Rozjařila se skoro, když si to vše říkala s očima rozžatýma, se srdcem vzníceným nedávnou bolestí; ulehčilo se jí a pevně se odhodlávala, že už brzo, že už zítra s hrabětem o tom promluví. Hrabě není tak zlý, má své velkodušné chvíle, a potom, trpí tolik ! Jen kdyby neměl ty strašné, světlé, zdrcu¬jící oči vytřeštěné za skřipcem!