Helena

zrůžověla a zesličněla podivně, její rysy zjemněly, hleděla tajemně štěrbinou očí nikam; pohladil ji po vlasech a řekl měkce „Heleno, nikdy už nesmíte ke mně přijít.“
Nic se nezachvělo v její líci; každou ránu, zdá se, by unesla v této posici. Vzdychl a dotkl se její tváře.
„Sbohem, Heleno.“
Poslušně vstala a nechala se odíti do žaketu. Pomáhal jí zatknout jehlice do vlasů; usmála se na něho.
Když odcházela, obrátila se prudce a stiskla mu ruku vší silou. „Jste - tak - šlechetný,“ řekla, zardívajíc se a s očima sklopenýma, jako by mu děkovala, že jí ničeho neudělal. Přese vše musel se kousnouti do rtů.
Od toho dne se nesešli; nebylo to arci dobře možno.
Po letech slyšel opět o Heleně. Mluvila o něm prý se zřejmým nepřátelstvím, jako o někom, kdo, jí těžce ublížil.
Bylo mu toho líto - i po letech.