„Račte, slečno,“

řekl sevřenými zuby, a za¬víraje za ní dveře, zalomil rukama: „Jak jen můžete, Heleno, jak jen to můžete!“
Helena pohlížela stranou, rty se jí žalostné chvěly. „Přišla jsem ti říci...“ začala.
„Vím, co chcete říci,“ přerušil ji zoufale. „bedněte si, Heleno!“
Sedla si na okraj pohovky s očima sklope¬nýma a drtila v prstech svou kabelku. „Přišla jsem - - vás poprosit, abyste mi vrátil to psaní.“
„Právě jsem vám začal psát,“ odpověděl tiše. „Jak jste mne polekala!“
Zvedla k němu oči plné zoufalství.
„Nu což, Heleno,“ řekl měkce, „jak jste spala?“
Vstala, odhodila kabelku, sejmula klobouk a svlékala, si žaket; bylo hrozné, že jí k tomu sám nevybídl. žaket se jí zachytil na nějakém knof¬líčku, nemohla jej odpoutat třesoucími se prsty; nehnul se, aby jí pomohl. Trhala prudce a slepě, až něco prasklo; pustila žaket na zem, sklonil se rychle, aby jej zvedl, a tu ho chytila oběma rukama za hlavu.