Jednoho rána

šli po navigaci u Bráníka. Byl stříbrně šedý podzimní den. Vltava zdála se proudem světla tiše a kovově šumícím. Neoby¬čejné ticho bylo v tom všem, a tolik uklid¬něného zármutku, že mimovolně začal mluvit sám o sobě. Vypravoval o tom, čím chtěl být a čím se nestal, co chtěl dělat, co mu ušlo; žalo¬val na sebe a vzdávaje se vší reservy, vylil svou nespokojenost jedním proudem. Zdálo se mu, že svou zpovědí se zbavuje vší malodušnosti a slabosti. Bylo mu, jako by se zároveň z dálky, snad a druhého břehu, díval na kamenný pás navigace; tuhle putují dva lidičky po hrázi, docela drobní proti řece, rovině a nebi, jako by měli jen znázornit samotu i opuštěnost toho všeho. Bylo tu nekonečně víc osamělosti: než v hlubině letních lesů.