Drahý nejdražší,

bojím se toho večera podej mi ruku, mysli na mne, je to má první noc !“
Četl v trapném úžasu, neúprosně vnímaje každou chybu interpunkce, každou zoufalou ne¬souvislost pomateného dopisu. Stále měl pocit, jako by se styděl. Co jsem to provedl, vzpomí¬nal, čím jsem si tohle způsobil? Copak jsem se jí včera, proboha, vyznával z lásky? Co se s ní stalo? Jaký hysterický záchvat? Snad to patří vůbec na jinou adresu, napadlo ho, a běžel, aby znovu prozkoumal to bláznivé psaní. Běda, není pochyby: ten miláček jsem už já. Což jsem s ní kdy mluvil o lásce, cožpak jsem jí kdy něco lhal? Arciť, byla mně milá; ale jen proto, ano, právě proto, že to nemělo pranic s láskou... Bože, co se to stalo?