Ukazoval prstem:

Helena zvedla sklopené oči, ale ne za jeho prstem; zářivě pohlédla na něj. Zmátl ho ten plný pohled, a nevěděl, co dále říci, zmírňoval, co mluvil předtím, odpoutal se a začal žertovat. Než Helena byla jako za¬řezaná, nemluvila a neposlouchala; procházka se končila velmi rozladěně, na parníčku nemlu¬vili, bylo mu málem nudno a rád se rozloučil. Zbytek dne nepadá na váhu; druhého dne ráno mu pošta přinesla dopis od Heleny. Otvíral jej se srdcem plným nepokoje.
„Ještě dnes“, začínal dopis vzrušeným pís¬mem, „musím poděkovati Tobě drahý, nej¬dražší můj...“
Pustil dopis jako udeřen; to náhlé „Ty", toto „nejdražší“ - zbláznilo se to děvče? Musel přecházet po pokoji, aby to spolknul; měl pocit hanby a ponížení, chtěl by se rovnou propad¬nout. Co ještě ?