Helena.

Četl znova její dopis, cítil v něm její dech ho¬rečný a vzlykající; divý, šílený musel být boj té mužské panny, než tak ztratila hlavu. A což, zastavil se v zlobném podezření, byl-li vůbec jaký? Snad jen čekala na mou první slabost, aby mne přepadla svou hysterickou náručí ! Hle, naříkal jsem, zastonal jsem; opravdu vhodná chvíle, aby na mé lože složila své tíživé panenství. Ach, Heleno, zachvěl se, odpusť mi, to jsi neučinila. Chtěla jsi mi pomoci, mně zkla¬manému, chtěla ses nějak obětovat a udělat něco velikého, ach, hloupá! jak sis to vlastně představovala?