A opět

na ni vzpomněl, vzpomněl si na ni v dobrém a viděl její čiré, líbezné oči. Ne, He¬leno, moudré děvče, nevěřím ani tomu; není to měsíční nepokoj ženy, není to tělesná bouře, nýbrž nějaký divný omyl. Tvé srdce se pomátlo, zítra zas bude jasné a pokojné; ale běda, tu vzpomeneš na svůj čin a bude ti přehrozně stu¬dem a ponížením. Budeš sebou pohrdat, roz¬ryješ se hanbou nejpalčivější a nikdy už, nikdy mně nebudeš chtít přijít na oči. Ach, Heleno, jak vám to mám říci? Nemyslete na to, věděl jsem hned, že to tak není: spálil jsem to psaní a rozfoukl popel, nevím už, co tam bylo psáno; patrně něco v ten smysl, že mne máte ráda způ¬sobem nejšlechetnějším.