Byl zmaten,

cítil sám předobře lživost všeho, co říká. „Heleno,“ počal smutně, „je to velká vina, že nejsem už tak mlád, abych - věřil v lásku? Je to velká vina, že když slyším ‚lás¬ka‘, myslím hned na bolest a zklamání, na hrubé rozkoše, na styk nejnižší, na lež a roz¬chod ? Je to veliká vina ?“
Helena, se zavřenýma očima, zavrtěla hlavou. Cítil na své noze prudce bít tepnu jejího hrdla; rychle dýchala pootevřenými rty, bledá a jako¬by spící. Teď, pravila tato úlisná tvář, v tuto chvíli je mi vše jedno; nech mne tak být. Zkrás¬něla skoro v té nehybnosti; vypadala jako maska ze sloni. Naklonil se k ní a mluvil polo¬hlasně:
„Heleno, láska není to, co byste chtěla; je těžká a vždy ponižující; není pro vás. Kdybych vás viděl jít tou cestou s jiným, s kýmkoliv ji¬ným, volal bych na vás s hrůzou: Heleno, He¬leno, nechoďte tudy, to není pro vás; nemůžete přejít, kudy přejdou jiné, zlomí vás, co jiné unesou; nevím, zda proto, že jste moudřejší nebo nešťastnější. Nevyznám se ve vás, ale bo¬jím se o vás. Co vám mám ještě říci ?“