Seděla

bez hnutí, ustrnulá, němá; bylo mu jí nesmírně líto a v úzkostech hledal slova nejněžnější, kterými by jí vyložil stav věci. Aby jí byl blíže, sedl si na vysoký okraj pohovky a díval se shora do jejích drsných vlasů.
„Nu, hleďte,“ opakoval tiše, „ujměte se sama sebe. Jste čistá a hrdá; nezahazujte se. Znám vás příliš málo; mám pocit; že dnešek je nám poslán osudem jen proto, abych si vás počal vážit nekonečně víc než dosud. Heleno, měl jsem z vás radost jako z panenského děvčete; budu vás ctít jako ženu, která překonala sebe samu. Budete jistá sebou a dokonalá.“
Tu učinila Helena věc neočekávanou a velmi prostou. Jak seděl výše než ona a s koleny zdvi¬ženými, odkryla svou tvář a položila se bradou na jeho koleno pohybem zároveň dětským a mi¬lostným nevýslovně; v té poloze znehybněla a zavřela oči, jako by chtěla říci: teď si mluv, co chceš.