Usedla

jako opilá a zakryla si tváře dlaněmi. „Heleno,“ mluvil přerývaně, přecházeje po po¬koji, „nechci, aby vás tohle setkání mrzelo. Prosím vás, buďte rozumná. Neznám vás, bůh ví, nevyznám se ve vás vůbec; -ale bojím se, abyste - zítra na mne nemyslela s výčitkou.“
Helena seděla jako zkamenělá.
„Odpusťte,“ řekl trpce, „že dnes myslím na zítřek: Bylo by lépe, aby nebyl žádný. Řekněte, jste si tak jista, že by se zítřek na vás ne¬pomstil ?“
Helena, s tváří zakrytou, zavrtěla hlavou. „Přišla jste, abyste se mně vložila do rukou: Tu jsem, nalož se mnou nějak ! Děvče, copak je to možno? Mám vás podržet, sevřít pevněji, složit někam nebo co ? Což vím, čím vám nejvíc ublížím ? Ach, Heleno, zbavte mne toho, prosím vás; nechtějte na mně, abych rozhodoval, co s vámi; jsem bez vůle, ale mám vás rád. Ujměte se sama sebe, Heleno!“