Dveře

salonu se zachvěly. To jistě starý hrabě se za nimi postavil, aby poslouchal. Olga stlu¬mila hlas: „Jedna, dvě, tři, čtyři. C D G D. Dobře, Mary!“ Dobře to sice nebylo, ale starý hrabě poslouchá. „Jedna, dvě, tři, čtyři. Teď je to dobře. Vždyť to není tak těžké, že ? Jedna, dvě...“
Dveře se rozlétly, a chromý hrabě vešel, lo¬moze svou holí. „Ha, ha, Mary, wie gehts? Hast du schön gespielt! Že, slečno?“
„Ó ano, pane hrabě,“ přisvědčila Olga horlivě, vstávajíc od klavíru.
„Mary, du hast Talent,“ volal ochromený sta¬řec, a pojednou - bylo to skoro hrozné napo- hled: padl těžce na, kolena., až podlaha zadu¬něla, a s jakýmsi vzlykavým vytím líbal své dítě na krček hlasitými, divými polibky. „Du hast Talent,“ mumlal, „du bist so gescheit, Mory, so gescheit! Sag'mal, was soll dir dein Papa schenken ?“
„Danke, nichts,“ odpovídala Mary, krčíc leh¬tivě ramínky pod jeho pocely. „Ich möchte nur...“
„Was, was möchtest du?“ žvatlal hrabě na¬dšeně.