Od skupinky mužů se oddělila pytlovitá postava v maskovací kombinéze. Byl to velitel brigády explukovník Anipsu, degradovaný a odsouzený za prodej erárních pohonných hmot na černém trhu.
Zašermoval před sebou špacírkou, trhl hlavou a zahájil proslov:
»Vojáci…! Ne, nemýlím se a obracím se k vám jako k pravým vojákům, přestože zatím jsme my všichni včetně mě docela obyčejná spodina společnosti… Buďte této společnosti vděční, že vám nyní dovoluje zasáhnout do bojů. Za několik hodin skoro všichni chcípnete, a to bude dobře. Ale ti z vás, co to přežijí, si budou žít jako prasata v žitě. Hodnotná menáž, kořalka a podobně… Teď se vydáme na výchozí pozice a tam si nasednete do mašin. Je to vcelku maličkost, žádá se po vás, abyste na pásech urazili nějakých sto padesát kilometrů… Za tankisty se hodíte asi jako flaška k zatloukání hřebíků, to jistě sami dobře víte, ale všechno, nač narazíte, je vaše. To vám říkám já, váš bojový druh Anipsu. Cesta zpět neexistuje, zato je před námi cesta vpřed. Kdo couvne, toho na místě upálím zaživa. To se týká především řidičů… Otázky nejsou! Brigádo! Vpravo — v bok! Rozestupy upravit! Dřeváci, stonožky! Rozkaz zněl rozestupy upravit! Kaprálové, massarakš! Kam to čumíte…? Stádo! Rozdělit do čtveřic… Kaprálové, rozežeňte mi ty prasata do čtveřic! Massarakš!«
Za pomoci legionářů se kaprálům nakonec podařilo seřadit kolonu do čtyřstupů a znovu zazněl povel »pozor!« Maxim se ocitl docela blízko velitele brigády. Explukovník byl namol opilý. Opíral se o špacírku, mírně se kymácel, co chvíli potřásal hlavou a mnul si dlaní sveřepý zbrunátnělý obličej. Velitelé praporů taky sotva stáli na nohou a schovávali se za Anipsovými zády — jeden se přitrouble chichotal, druhý si s tupou paličatostí pokoušel zapálit, kdežto třetí neustále sahal po pouzdru s pistolí a krví podlitýma očima bloudil po koloně. Řady vojáků závistivě čenichaly, ozývalo se podlézavě uznalé mručení. »Jen houšť, jen houšť,« huhlal si Zef, »to budete čumět na válku…« Maxim do něj znechuceně vrazil loktem. »Mlč,« procedil skrz zuby. »Už mě to nebaví.« V tu chvíli k plukovníkovi přistoupili nějací dva muži — četnický rytmistr s dýmkou v ústech a nějaký podsaditý muž v civilu, v dlouhém plášti se zvednutým límcem a v klobouku. Maximovi připadal podivuhodně známý, a tak se soustředil na něj. Civil něco polohlasem říkal explukovníkovi. »Cože?!« nevěřil svým vlastním uším plukovník a obrátil k civilovi kalné oči. Ten znovu něco pronesl a ukázal palcem přes rameno na kolonu. Četnický rytmistr nezúčastněně pobafával ze své dýmky. »A proč jako?« zahýkal explukovník. Civil vytáhl nějaký papír, ale explukovník ruku s papírem odstrčil. »Nedám,« rozhodl se. »Všichni chcípnou jako jeden muž…« Civil naléhal. »A na váš Department kašlu. Všichni chcípnou… Říkám to správně?« obrátil se k rytmistrovi. Ten souhlasil. Civil uchopil opilce za rukáv maskovací kombinézy a přitáhl si ho k sobě, takže explukovník ze své špacírky div nespadl. Chichotajícího se velitele praporu se zmocnil záchvat idiotského smíchu. Plukovníkova tvář zčernala rozhořčením, zašátral po pouzdru a vytáhl z něj obrovitou armádní pistoli. »Počítám do deseti,« oznámil civilovi. »Ráz… dva…« Civil si odplivl a rozběhl se podél kolony, nahlížeje do tváří ve čtyřstupech, kdežto explukovník počítal dál, a když dopočítal do desíti, zahájil palbu. Teprve teď si rytmistr začal dělat starosti, a přesvědčil explukovníka, aby pistoli schoval. »Všichni tu chcípnou,« prohlásil slavnostně explukovník. »Společně se mnou…! Brrrigádó! Na můj povel! Pochodem — v chod! A k ďasům sviňskejm do pekel!«
A brigáda se pohnula. Trestné jednotky vykročily po cestě rozryté tankovými pásy, muži v kolejích klouzali a chytali se jeden druhého, aby neupadli, pak sešli do bažinatého úvalu, cesta ostře zabočila a celá kolona se začala od železnice vzdalovat. Tady kolonu dohnali velitelé čet. Gaj se zařadil vedle Maxima — byl bledý, nervózně zatínal zuby a nejdřív dlouho mlčel, přestože ho Zef žádal, aby řekl, co je slyšet. Oval se postupně rozšiřoval, objevily se první keře a řídký lesík. Vedle cesty trčel obrovský nemotorný tank, jedním pásem uvízlý v třasovisku, jakási vykopávka, která se ani trochu nepodobala hlídkovým strojům pobřežní ochrany — měla jen malou hranatou věžičku a kanón malé ráže. Kolem tanku se motali podmračení lidé v promaštěných blůzách.: Blitzträgrové se vlekli v neuspořádaných houfech, s rukama vraženýma v kapsách a zdvihnutými límci. Mnozí z nich kradmo pokukovali po stranách, zda by se někudy nedalo zmizet. Křoviny byly lákavé, ale na svazích úvalu se každých dvě stě tři sta metrů výhružně tyčily černé postavy se samopaly. Proti koloně se přes jámy a výmoly kolébavě plazily tři cisternové vozy. Zasmušilí řidiči o blitzträgry ani okem nezavadili. Déšť sílil, nálada klesla pod bod mrazu. Šli mlčky a pokorně jako dobytek a za sebe se ohlíželi stále méně.