Rasche vstal z rozkládacího lůžka - nemohl vydržet chvíli v klidu.
Ten problém měl již nějakou dobu; seděl v tomhle bytě uprostřed města s těmi zatracenými supermany a strašně se nudil. Drželi ho tu již několik dní a jediné významné události byly výměny prádla - když si chtěl nechat vyprat oblečení, dali mu bílý koupací plášť a jeden z nich doběhl přes ulici do prádelny. Jídlo vždy nosili zvenčí - kuchyně byla tmavá a prázdná. V donášce se střídali, ale vždy to byl pouze jeden, dva pokaždé zůstali, aby hlídali Rascheho.
Řekli mu, že se jmenují Smith, Jones a Miller. Ani se přitom neusmáli. Alespoň s nimi nemusel sdílet ložnici; spali ve vedlejším pokoji na rozkládacím gauči, vždy maximálně dva a střídali se při hlídkách.
V bytě byl telefon, ale nedovolili mu ho použít. Když se jedné noci v jednu hodinu ráno vyplížil z ložnice, zatímco byl hlídkující agent na toaletě, a pokusil se ho použít, nedostal vyzváněcí tón; druhého dne si všiml, že federálové vždy nejdříve zadají čtyřmístný kód, který se mění po každém hovoru.
Rasche nebyl žádný kryptoanalytik a jim se nelíbilo, když je příliš sledoval; ten kód prostě nebyl schopen rozluštit.
Měli televizi, ale příjem byl tak špatný, že ani Rasche nebyl tak zoufalý, aby se přinutil ji sledovat - zvlášť proto, že se v ní většinou rozebíralo právě, proč je příjem tak mizerný.
Ty zatracené lodě stále kroužily nad městem.
Maska nebo helma ležela na stejném stole jako zakódovaný telefon; to byl další oříšek. Rasche si nebyl jistý, proč ji nepředali výzkumníkům; drželi ji zde v byte, což mu připadalo dost hloupé.
Ptal se jich na to, ale několik dní mu nedali žádnou odpověď. Konečně se jeden z nich uvolil. „Zůstane s tebou, dokud se nevrátí Philips; měls ji, když jsme tě našli, takže je součástí dodávky“
To bylo tak stupidní, že to musela být pravda, ale nastolilo to další okruh otázek - kde je Philips a kdy se vrátí?
Přirozeně mu to neřekli. Neodpověděli mu na žádnou důležitou otázku. Když se jich ptal, jak dlouho ho tam hodlají držet, řekli mu jen: „Dokud nám ne-řeknou, ať tě pustíme.“ A to byla jedna z těch vstřícnějších odpovědí.
Ale Raschemu bylo jasné, o co tady jde. Chtěli se ujistit, že Rasche o těch lodích nikomu neřekne.
To znamenalo, že oni o nich věděli. Věděli o nich celou dobu, jak Rasche předpokládal.
A Schaefer v tom byl také nějak zapletený. Rasche ale netušil jak. Nebylo to tak jednoduché, že by jen šel po vrahovi a sebral mu masku. Rasche si byl jistý, že je to složitější.
Celá záležitost mohla být mnohem komplikovanější, než si on dokázal představit. Ty vesmírné lodě na obloze - nevypadaly jako pouhá lovecká výprava, ale pokud to byla invazní flotila, proč neničily celé čtvrti a pouze masakrovali malé skupinky nebo jednotlivce?
Ten mimozemšťan, s kterým Schaefer bojoval, mohl být uprchlý zločinec, kterého se ostatní snažili dopadnout. Možná?
Patřily, snad, ty lodě nějaké zcela odlišné rase? Pokud ano, na čí byly straně? Přítel nebo nepřítel?
A jak byla s těmi zabijáky spojená vláda?
Co se, sakra, stalo Schaeferovi? Byl stále někde ve Střední Americe, nebo se už vrátil domů? Seděl také v nějakém bytě s partou federálních agentů a jedl špatnou činu, protože ti tupci byli líní zajet na Mott Street pro něco dobrého?
Rasche pochyboval, že by na Schaefera stačili tři agenti. Pravděpodobně ho hlídal minimálně tucet.
Rasche se zamračil. Nebyl tak mladý jako Schaefer a nikdy nebyl tak velký; nikdy neměl Schaeferovu neuvěřitelnou schopnost vypořádat se s násilím. Ale nebyl zbabělec. V minulosti se vypořádal s mnoha drsnými chlápky.
„Už mě to sere,“ pronesl.
Miller odešel pro oběd; Smith se opíral o dveře a Jones měl na stole rozloženou haldu papírů.
„Už mě to fakt sere“ pokračoval Rasche. „Jak dlouho si myslíte, že mě tu můžete držet?“
„Jak dlouho budeme muset,“ odpověděl Smith, aniž by se pohnul.
Jones ani nevzhlédl od práce; Raschemu se zdálo, že je tak pohroužen do papírování, že ho ani neslyšel.
Na dveřích nebyl řetěz a závora nebyla zavřená, protože nechtěli přidělávat Milleroví práci; možná po těch dlouhých, nudných dnech začala jejich pozornost polevovat.
„Hej, Smithi,“ řekl Rasche, „máš rozvázanou tkaničku.“
„Nenech se vysmát, Rasche,“ odpověděl Smith, aniž by se podíval. „Jsme trénovaní profesionálové. Tahle finta může fungovat jen na skautíky.“
Rasche se na něj podíval a pak se znechuceně otočil. Přešel ke stolu a naklonil se Jonesovi přes rameno, aby viděl na papíry.
„Co to, sakra, je?“ zeptal se. „Píšeš domácí úkoly?“
„Daně,“ odvětil Jones, aniž by se na něj podíval.
„V srpnu?“
„Prošvihl jsem termín a prodloužili mi ho. V pořádku, Rasche?“ Jones položil tužku a vzhlédl k detektivovi.
„No bezva,“ zasténal Rasche. „Trčím tady se zasraným účetním!“ „Hele,“ řekl Jones naštvaně a odstrčil křeslo, „taky se mi to nelíbí. Nelíbí se mi tahle akce, nelíbíš se mi ty a nelíbí se mi vyplňovat zasraný daňový přiznání, ale daňovýho poradce si nemůžu dovolit. V dubnu jsem dělal na skutečným případě a mám nějaký investice, takže si nemůžu použít zkrácenou formu, jasný? Dělá ti něco z toho problém, Rasche?“
„No, panečku, máme tu pana bankéře...,“ začal Rasche.
„Sklapni, Rasche,“ ozval se Smith a odlepil se od dveří.
Zazvonil telefon.
Rasche se otočil za zvukem; bylo to poprvé od doby, kdy ho sem přivedli.
Jones popadl sluchátko a poslouchal; Rasche se snažil také něco zaslechnout, ale Smith byl proti.
„Dávej si pozor, co říkáš, Rasche,“ prohlásil. „Snažili jsme se ti to ulehčit, ale když budeme muset, můžeme ti udělat peklo. Dělej potíže, a až tohle všechno skončí, IRS se podívá na tvoje daně - udělají ti audit, dosledují každý účet až k tvé poštovní schránce před domem...“
„A chlapec z venkova,“ zavrčel Rasche. „Já nikdy neměl schránku před domem.“
Jones zavěsil a oznámil jim: „To byl Peterson. Schaefer tu bude v šest hodin. Odvezou ho vrtulníkem na budovu MetLife, kde proběhne předání-“
„Počkej chvíli,“ přerušil ho Rasche. „Jaké ,předám“?“
Jones mu neodpověděl.
Stejně tak Smith.
Oba se na něj jen mlčky dívali. A Raschemu to došlo.