Predátor - betonová džungle
Známé automobily uháněly s blikajícími majáky a zapnutými sirénami po Third Avenue v neporušené falanze - a Rasche bude mít na oddělení velké problémy, to mu bylo jasné. McComb byl s federály na straně příšer v naději, že radostně odletí domů -i kdyby tohle nikoho nezajímalo, tak Rasche ukradl půl tuny ilegálních těžkých zbraní z policejní laboratoře a rozdal je bandě těch nejhorších pochybných týpků ve městě.
To se bude McCombovi moc líbit...
Rasche zaplul do vchodu obchodu.
Po celém bloku dělali Carr a jeho muži to samé jediný Schaefer stál uprostřed chodníku a sledoval blížící se policejní auta.
A samozřejmě, jak Rasche očekával, z prvního vozu vystoupil s megafonem kapitán McComb v neprůstřelné vestě.
„Jsem kapitán McComb z newyorkského policejního oddělení!“ oznámil. „Uzavřeli jsme oblast -jste obklíčeni. Máte deset sekund, abyste odhodili zbraně a vzdali se, pak si pro vás dojdeme!“
Schaefer sestoupil z obrubníku, v jedné ruce měl M-16 a v druhé držel masku.
„Nevíte, co děláte McCombe!“ zakřičel. „Ty věci musí být zastaveny!“
„Co to, sakra-...?“ zeptal se McComb. Popadl z auta brokovnici a namířil ji na Schaefera. „Schaefere? Vy to tady řídíte?“
„Někdo musí!“
„Prohrál jste, Schaefere!“ zakřičel McComb. „Za to, že vás dostanu, mě určitě povýší na zástupce velitele - a já si to hodlám užít!“ Zvedl brokovnici. „Máte poslední šanci, Schaefere - zahoďte-...“
A pak se stalo několik věcí najednou. Rasche to vše sledoval ze vchodu obchodu s kamerami.
Schaefer najednou trhl hlavou na stranu a chytil se za krk.
McComb se zarazil v půli věty a s otevřenými ústy zíral na ulici před sebou.
Ve vzduchu se objevil stín a pokryl celou délku ulice, čímž zakryl růžové ranní světlo.
Schaefer se otočil, aby se podíval za sebe na obrovskou vesmírnou loď těžce usazenou na Third Avenue. Její centrální přistávací část se zařezávala do asfaltu a její oblý povrch se téměř dotýkal domů po stranách ulice. Olejově černá skvrna na bílém trupu blízko ocasu označovala místo, kam ji zasáhla Schaeferova střela.
„No, kdo ví,“ prohlásil Schaefer. „Oddíle!“
Několik vteřin všichni lidé na ulici i schovaní ve vchodech tiše zírali na kosmickou loď. Nepřistála tu; prostě se objevila. Rasche si uvědomil, že musela přistát v neviditelném módu a po přistání vetřelci pravděpodobně kamufláž vypnuli.
Pocítil opět známé mrazení. Pokud se vetřelci dobrovolně vzdávali takové výhody...
Pak se objevil první záblesk - jeden z policejních vozů explodoval modrobílým ohněm a o vteřinu později, když se roztrhla nádrž, se připojil i výbuch žlutého plamene. Policisté se stáhli a rozutekli se všemi směry. Zřetelně to byl pouze zkušební výstřel; ještě než odezněla jeho ozvěna, začala skutečná kanonáda. Po celé ulici vzplanuly modrobílé ohně, které odhazovaly policejní vozy jako dětské hračky a zakusovaly se do fasád okolních domů.
Schaefer se rozběhl, skočil a dopadl do úkrytu ve vchodu obchodu s kamerami těsně vedle Rascheho.
„Ježíši,“ prohlásil vleže na chodníku. „Myslím, že se zlobí.“
„Tohle není legrace, Schaefere!“ zařval Rasche. „Oni zboří polovinu města!“
Schaefer se na něj podíval, převalil se a vzhlédl k lodi a pokračující přehlídce pyrotechnických efektů. Všiml si, že budovy na obou stranách ulice stále stojí; vetřelci stříleli na vozy stojící na ulici a vchody do domů, ale nedělali zdaleka takovou škodu, jaké by byli schopni.
Při útoku na Escheverův tábor Schaefer viděl, co dokáže způsobit skupina pěšáků; viděl, jak jejich loď během několika okamžiků srovnala Carrův dům se zemí. Byl si jistý, že by ta loď na ulici mohla způsobit mnohem větší škody, jen kdyby ti bastardi chtěli.
„Víš ty co,“ řekl zamyšleně, „možná jsem se mýlil - možná se nezlobí. Možná se jen snaží vyčistit oblast, abychom na ně nemohli zaútočit, až opustí loď. Sakra, jestli vyženou dost lidí, možná si budu moct konečně dovolit slušný byt!“
Rasche byl příliš vystrašený, aby reagoval na Schaeferův pokus o vtip.
Venku na ulici se kapitán McComb stále krčil za jedním z neporušených aut a křičel do vysílačky: „Ježišmarjá, potřebujeme pomoc. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ten zkurvysyn Philips..“ Pak střelba najednou ustala; avenue a bočními ulicemi se prohnala ozvěna.
V šokovaném tichu začali ti, co přežili, opatrně vykukovat ze svých úkrytů.
„Co teď?“ zeptal se Rasche.
„Teď si pro nás přijdou,“ odpověděl Schaefer. „Tou střelbou nás chtěli jen zatlačit. Podívej“
Rasche se podíval a spatřil, jak se v boku lodi otevřel otvor. Něco se v něm zamihotalo; pak jiskření spadlo dolů na ulici.
Následovalo druhé mihotání, třetí...
Rasche se stáhl zpět do vchodu.
McComb ta mihotání nezaregistroval; nevěděl, na co se má soustředit. Viděl otevřené dveře, ale nic v nich.
„Co chcete?“ zakřičel. „Chcete, aby někdo vyšel a vyjednával s vámi? Je to tak?“
„Je to tak?“ odpověděl mu jeho vlastní hlas.
A pak najednou stál jeden z vetřelců přímo nad ním a shlížel na něj s tváří schovanou za kovovou maskou.
„Co...co jste?“ zalapal McComb po dechu.
Příšera mu neodpověděla. Černá věc na jejím rameni se otočila, zamířila a vypálila. V hrudníku kapitána McComba se objevil otvor.
„Tamhle je jeden z nich!“ zařval jeden z Carrových mužů. „Tam!“ Zvedl Uzi a začal příšeru stojící nad mrtvým policistou kropit kulkami.
Ta zablikala a zmizela.
Násilník přestal střílet a sklonil zbraň. „Ježíši,“ vypravil ze sebe, „on zmiz-“
Pak mu modrobílý záblesk z náramenního děla roztrhl bok. Carrův člověk se ve vzduchu otočil a v okamžiku, kdy dopadl na zem, byl již mrtvý.
„McComb je mrtvý!“ křikl Rasche.
„A když se nebudeme hýbat, tak jsme na řadě my,“ reagoval Schaefer. Podíval se skrz masku. „Neudržují žádnou formaci, jen pobíhají po ulici a náhodně si vybírají cíle - kdybychom zorganizovali palbu a zatlačili je zpátky...“ Rozhlédl se po spojencích a spatřil hlouček Carrových mužů rozsévajících kulky všemi směry.
„Zaujměte formaci!“ zakřičel Schaefer. „Zatlačte je zpět k lodi!“
Kriminálníci mu nevěnovali pozornost; Schaefer zaklel a rozběhl se k nim, divoce přitom střílel, aby se kryl.
Už byl téměř u nich, když se před ním vztyčila postava jednoho z vetřelců. Přes masku ji viděl v červených a zlatých barvách.
„A do prdele...“'
Vetřelec ho udeřil a poslal ho v kotrmelcích k zemi; když dopadl, postavil se nad něj a vytrhl mu masku.
To konečně přitáhlo pozornost nedaleko stojících mužů a kanonáda ručních zbraní vetřelce zahnala, než stačil Schaefera dorazit.
„Zatraceně!“ zaklel Schaefer, když se plazil do úkrytu. „Maska je pryč - teď jsme slepí a oni to ví!“
Modrobílá ohnivá koule zasáhla dva z Carrových mužů a v tom momentu Rasche vyrazil a pomohl Schaeferovi ze země. Spolu se rozběhli k úkrytu.
Zatoulaný výstřel se zakousl Raschemu do ramena, ten padl dozadu a rozbil to, co zbývalo z výlohy nějakého obchodu. Schaefer vykřikl jeho jméno a divoce se rozhlížel po nějakém bezpečném místu, kam by mohl svého partnera odnést.
Nikde nic jako bezpečí neviděl, ale zato spatřil přijíždět posily.
Alespoň doufal, že to jsou posily.
Ulicí běžel oddíl mužů v olivově hnědých uniformách. Vojáci pálili ze svých M-16.
Schaefer si všiml, že jedním z nich je generál Philips.
„Schaefere!“ zakřičel starý muž. „K čertu s tebou, ty čubčí synu, muselo to být po tvém! Hovno narazilo na větrák!“
„Co teď, generále?“ zakřičel na něj Schaefer. „Chcete pro ně postřílet mé hochy? Pořád chcete vyjednávat?“
„Hovno,“ reagoval Philips. „Ve Washingtonu by to možná tak chtěli, ale já nikdy nebyl velký diplomat. Možná jsem to nedával najevo, ale vím, na čí jsem straně. Rozhodně ne na straně nějakých ztracených příšer - letí sem vrtulníky.“
„Myslíte, že to pomůže?“ zeptal se Schaefer. „Víte, kolik mají lodí a kde jsou?“
„Ne,“ odpověděl Philips. „Nedokážeme je tak přesně sledovat - vedle nich vypadá naše krycí technologie jako jasně červené billboardy s namalovanými terči. Ale, k čertu s tím, tohle je naše planeta!“
V tom okamžiku se zhroutila zeď ve druhém patře budovy přesně nad nimi; nikdo z nich neviděl, jestli to má na svědomí střelba vetřelců nebo to byl zatoulaný výstřel z nějaké těžší zbraně obránců. Oba se rychle sklonili a kryli si rukama hlavy před padající omítkou. Pak se Philips narovnal a rozhlédl se.
„Nevidím z nich ani ň,“ prohlásil. „Ti zatracení cizinci mi opravdu začínají lézt na nervy - proč se ti žlutí bastardi neukáží?“
„Proč by měli?“ zeptal se Schaefer, zatímco si prohlížel ulici. „Je to ... okamžik.“ Něco spatřil a to se spojilo s jednou ze vzpomínek. „Dávejte pozor na Rascheho“ řekl.
Než stačil Philips zareagovat, vyběhl na ulici a začal se hrabat ve vraku jednoho z policejních vozů. Po chvíli našel, co hledal - hasák. Potěžkal ho a rozběhl se k nejbližšímu hydrantu.
Odšrouboval vršek a pak spustil hydrant naplno.
Z hydrantu vystříkla voda, odrazila se od boku hořícího auta a pokropila okolní ulici; nedaleko hydrantu zapraskaly modré jiskry a objevily se dva obrysy vetřelců.
O blok dál spatřil Carr, co Schaefer udělal. Neměl sice klíč, ale měl něco jiného - odstřelil vršek nejbližšího hydrantu a ulici pokropila další sprška vody.
To boj trochu vyrovnalo - kriminálníci a vojáci teď viděli své cíle. Velké, neuvěřitelně rychlé, obrněné, ale přece cíle.
Rasche, který ležel ve výloze s Philipsem stojícím mu u nohou, zaslechl nad sebou rytmické údery; nejdřív se domníval, že je to další útok, ale pak si uvědomil, že to je krev pulsující mu v hlavě.
Když se nad vrcholky střech objevil první vrtulník, Philips začal křičet: „Opusťte ulici! Zatraceně, opusťte ulici!“
Rasche se namáhavě posadil, aby mohl sledovat, co se děje. Všechno mu připadalo tmavší, než by mělo být - vypadalo to, že se úsvit vrátil zpět do noci.
Rasche doufal, že má oči v pořádku. Zamrkal a spatřil hromady pokrouceného kovu, hořící trosky a krvavá těla. Lidští bojovníci se schovávali a uhýbali, zatímco vetřelci stáli hrdě na ulici a pohybovali se trhanými pohyby, vždy když ucítili hrozbu nebo nebezpečí.
Jeden se přibližoval k Schaeferovi, znemožňoval velkému muži všechny pokusy o únik a hnal ho k budově na druhé straně ulice.
„Schaefere!“ zakřičel Rasche, ale jeho výkřik se ztratil v novém, hlasitějším burácení nad hlavou.
Podíval se vzhůru nad vesmírnou loď, nad vrcholky střech a nad půl tuctu bojových helikoptér ve V-formaci a spatřil černá oblaka.
Zablesklo se, opět zaburácel hrom, na ulici dopadly první těžké dešťové kapky. Z bočních ulic začal proudit chladný vítr. Muchlal oblečení, hnal před sebou odpadky a formoval plameny z hořících automobilů do spirál.
Vlna horka konečně povolila.
Predátorské monstrum pronásledující Schaefera se zastavilo a stejně jako Rasche pohlédlo k obloze.
Všichni vetřelci se zastavili.
Rasche je sledoval, jak zvažují počasí, helikoptéry, město. Přemýšlel, jestli spolu nějak komunikují -nemluvili, ale možná ovládali telepatii, nebo rozeznávali své pachy a tepelné vzory.
„Je to tak?“ zařval jeden z nich McCombovým hlasem.
Ten, který zahnal Schaefera do rohu, se k němu na chvíli otočil. Jeho pravá ruka se dvěma zubatými čepelemi vystřelila kupředu a na Schaeferově hrudi se objevily dvě rudé čáry - nechtěl ho zabít, chtěl ho jen označit, aby Schaefer věděl, že byl poražen.
Druhý vetřelcův pařát také vyrazil kupředu, ale v daleko jemnějším a komplexnějším pohybu a vytrhl Schaeferovi sledovací zařízení z krku.
Schaefer vykřikl a chytil se za krvácející ránu -ale krev nestříkala, jen prosakovala; karotida byla neporušená.
Klečel tam s rukou na krku a sledoval, jak mimozemští lovci pochodují ke své lodi. Jeden po druhém lehce vyskakovali k otvoru do výšky, do které by se žádný člověk bez pomoci nedostal.
Při boji byli zabiti tři vetřelci; jejich druzi je cestou do lodi sbírali. Lidé sledovali, jak monstra odchází a berou si své mrtvé s sebou.
Když byl poslední z vetřelců v lodi a poklop se zavřel, začali se na ulici pomalu trousit první lidé; opatrně se sunuli do volného prostoru.
Mimozemské motory zařvaly a loď se pohnula. Vyjela jižním směrem po Third Avenue, pak se začala zvedat a rychle nabírala rychlost a výšku; v asfaltu zůstala yard široká a dvacet stop dlouhá rýha.
Loď zmizela z dohledu dřív, než opustila prostor nad ulicí, stejně tak najednou ustal i rachot motorů -kamufláž byla opět v provozu.
„Možná ... možná jsme je vystrašili,“ řekl Philips. „Jsou příliš chytří, aby začínali boj, který nemohou dokončit.“
„Nemohou dokončit?“ Schaefer na něj nevěřícně zíral. „Hovno, kdyby se jim zachtělo, mohli by srovnat celé město se zemí a ani by se přitom nezpotili,“ „Tak proč to neudělali!“ zeptal se Carr.
„Protože kvůli tomu sem nepřiletěli,“ řekl Schaefer s pohledem upřeným vzhůru, kde bylo možno loď rozeznat jako díru ve stále sílícím dešti. „Nebyli tu, aby ničili města, chtěli se jen bavit. Ale vymklo se jim to z ruky - už to nebyla zábava. Najednou tu bylo mokro a zima - přestali se bavit“ Odvrátil se. „To chtěli, generále - žádné invaze, žádná příměří, jen pár starých kamarádů na lovu v lese. Když je to přestalo bavit, sbalili to a odletěli domů. Běžte se podívat na ten svůj radar, generále - vsadím se, že odlétá celá flotila.“ Schaefer se ušklíbl. „A Carre, radím ti, abys zmizel. Dnes po obědě si pro tebe dojdu, ale právě teď pro mě neexistuješ.“
To se bude McCombovi moc líbit...
Rasche zaplul do vchodu obchodu.
Po celém bloku dělali Carr a jeho muži to samé jediný Schaefer stál uprostřed chodníku a sledoval blížící se policejní auta.
A samozřejmě, jak Rasche očekával, z prvního vozu vystoupil s megafonem kapitán McComb v neprůstřelné vestě.
„Jsem kapitán McComb z newyorkského policejního oddělení!“ oznámil. „Uzavřeli jsme oblast -jste obklíčeni. Máte deset sekund, abyste odhodili zbraně a vzdali se, pak si pro vás dojdeme!“
Schaefer sestoupil z obrubníku, v jedné ruce měl M-16 a v druhé držel masku.
„Nevíte, co děláte McCombe!“ zakřičel. „Ty věci musí být zastaveny!“
„Co to, sakra-...?“ zeptal se McComb. Popadl z auta brokovnici a namířil ji na Schaefera. „Schaefere? Vy to tady řídíte?“
„Někdo musí!“
„Prohrál jste, Schaefere!“ zakřičel McComb. „Za to, že vás dostanu, mě určitě povýší na zástupce velitele - a já si to hodlám užít!“ Zvedl brokovnici. „Máte poslední šanci, Schaefere - zahoďte-...“
A pak se stalo několik věcí najednou. Rasche to vše sledoval ze vchodu obchodu s kamerami.
Schaefer najednou trhl hlavou na stranu a chytil se za krk.
McComb se zarazil v půli věty a s otevřenými ústy zíral na ulici před sebou.
Ve vzduchu se objevil stín a pokryl celou délku ulice, čímž zakryl růžové ranní světlo.
Schaefer se otočil, aby se podíval za sebe na obrovskou vesmírnou loď těžce usazenou na Third Avenue. Její centrální přistávací část se zařezávala do asfaltu a její oblý povrch se téměř dotýkal domů po stranách ulice. Olejově černá skvrna na bílém trupu blízko ocasu označovala místo, kam ji zasáhla Schaeferova střela.
„No, kdo ví,“ prohlásil Schaefer. „Oddíle!“
Několik vteřin všichni lidé na ulici i schovaní ve vchodech tiše zírali na kosmickou loď. Nepřistála tu; prostě se objevila. Rasche si uvědomil, že musela přistát v neviditelném módu a po přistání vetřelci pravděpodobně kamufláž vypnuli.
Pocítil opět známé mrazení. Pokud se vetřelci dobrovolně vzdávali takové výhody...
Pak se objevil první záblesk - jeden z policejních vozů explodoval modrobílým ohněm a o vteřinu později, když se roztrhla nádrž, se připojil i výbuch žlutého plamene. Policisté se stáhli a rozutekli se všemi směry. Zřetelně to byl pouze zkušební výstřel; ještě než odezněla jeho ozvěna, začala skutečná kanonáda. Po celé ulici vzplanuly modrobílé ohně, které odhazovaly policejní vozy jako dětské hračky a zakusovaly se do fasád okolních domů.
Schaefer se rozběhl, skočil a dopadl do úkrytu ve vchodu obchodu s kamerami těsně vedle Rascheho.
„Ježíši,“ prohlásil vleže na chodníku. „Myslím, že se zlobí.“
„Tohle není legrace, Schaefere!“ zařval Rasche. „Oni zboří polovinu města!“
Schaefer se na něj podíval, převalil se a vzhlédl k lodi a pokračující přehlídce pyrotechnických efektů. Všiml si, že budovy na obou stranách ulice stále stojí; vetřelci stříleli na vozy stojící na ulici a vchody do domů, ale nedělali zdaleka takovou škodu, jaké by byli schopni.
Při útoku na Escheverův tábor Schaefer viděl, co dokáže způsobit skupina pěšáků; viděl, jak jejich loď během několika okamžiků srovnala Carrův dům se zemí. Byl si jistý, že by ta loď na ulici mohla způsobit mnohem větší škody, jen kdyby ti bastardi chtěli.
„Víš ty co,“ řekl zamyšleně, „možná jsem se mýlil - možná se nezlobí. Možná se jen snaží vyčistit oblast, abychom na ně nemohli zaútočit, až opustí loď. Sakra, jestli vyženou dost lidí, možná si budu moct konečně dovolit slušný byt!“
Rasche byl příliš vystrašený, aby reagoval na Schaeferův pokus o vtip.
Venku na ulici se kapitán McComb stále krčil za jedním z neporušených aut a křičel do vysílačky: „Ježišmarjá, potřebujeme pomoc. Nikdy jsem nic podobného neviděl. Ten zkurvysyn Philips..“ Pak střelba najednou ustala; avenue a bočními ulicemi se prohnala ozvěna.
V šokovaném tichu začali ti, co přežili, opatrně vykukovat ze svých úkrytů.
„Co teď?“ zeptal se Rasche.
„Teď si pro nás přijdou,“ odpověděl Schaefer. „Tou střelbou nás chtěli jen zatlačit. Podívej“
Rasche se podíval a spatřil, jak se v boku lodi otevřel otvor. Něco se v něm zamihotalo; pak jiskření spadlo dolů na ulici.
Následovalo druhé mihotání, třetí...
Rasche se stáhl zpět do vchodu.
McComb ta mihotání nezaregistroval; nevěděl, na co se má soustředit. Viděl otevřené dveře, ale nic v nich.
„Co chcete?“ zakřičel. „Chcete, aby někdo vyšel a vyjednával s vámi? Je to tak?“
„Je to tak?“ odpověděl mu jeho vlastní hlas.
A pak najednou stál jeden z vetřelců přímo nad ním a shlížel na něj s tváří schovanou za kovovou maskou.
„Co...co jste?“ zalapal McComb po dechu.
Příšera mu neodpověděla. Černá věc na jejím rameni se otočila, zamířila a vypálila. V hrudníku kapitána McComba se objevil otvor.
„Tamhle je jeden z nich!“ zařval jeden z Carrových mužů. „Tam!“ Zvedl Uzi a začal příšeru stojící nad mrtvým policistou kropit kulkami.
Ta zablikala a zmizela.
Násilník přestal střílet a sklonil zbraň. „Ježíši,“ vypravil ze sebe, „on zmiz-“
Pak mu modrobílý záblesk z náramenního děla roztrhl bok. Carrův člověk se ve vzduchu otočil a v okamžiku, kdy dopadl na zem, byl již mrtvý.
„McComb je mrtvý!“ křikl Rasche.
„A když se nebudeme hýbat, tak jsme na řadě my,“ reagoval Schaefer. Podíval se skrz masku. „Neudržují žádnou formaci, jen pobíhají po ulici a náhodně si vybírají cíle - kdybychom zorganizovali palbu a zatlačili je zpátky...“ Rozhlédl se po spojencích a spatřil hlouček Carrových mužů rozsévajících kulky všemi směry.
„Zaujměte formaci!“ zakřičel Schaefer. „Zatlačte je zpět k lodi!“
Kriminálníci mu nevěnovali pozornost; Schaefer zaklel a rozběhl se k nim, divoce přitom střílel, aby se kryl.
Už byl téměř u nich, když se před ním vztyčila postava jednoho z vetřelců. Přes masku ji viděl v červených a zlatých barvách.
„A do prdele...“'
Vetřelec ho udeřil a poslal ho v kotrmelcích k zemi; když dopadl, postavil se nad něj a vytrhl mu masku.
To konečně přitáhlo pozornost nedaleko stojících mužů a kanonáda ručních zbraní vetřelce zahnala, než stačil Schaefera dorazit.
„Zatraceně!“ zaklel Schaefer, když se plazil do úkrytu. „Maska je pryč - teď jsme slepí a oni to ví!“
Modrobílá ohnivá koule zasáhla dva z Carrových mužů a v tom momentu Rasche vyrazil a pomohl Schaeferovi ze země. Spolu se rozběhli k úkrytu.
Zatoulaný výstřel se zakousl Raschemu do ramena, ten padl dozadu a rozbil to, co zbývalo z výlohy nějakého obchodu. Schaefer vykřikl jeho jméno a divoce se rozhlížel po nějakém bezpečném místu, kam by mohl svého partnera odnést.
Nikde nic jako bezpečí neviděl, ale zato spatřil přijíždět posily.
Alespoň doufal, že to jsou posily.
Ulicí běžel oddíl mužů v olivově hnědých uniformách. Vojáci pálili ze svých M-16.
Schaefer si všiml, že jedním z nich je generál Philips.
„Schaefere!“ zakřičel starý muž. „K čertu s tebou, ty čubčí synu, muselo to být po tvém! Hovno narazilo na větrák!“
„Co teď, generále?“ zakřičel na něj Schaefer. „Chcete pro ně postřílet mé hochy? Pořád chcete vyjednávat?“
„Hovno,“ reagoval Philips. „Ve Washingtonu by to možná tak chtěli, ale já nikdy nebyl velký diplomat. Možná jsem to nedával najevo, ale vím, na čí jsem straně. Rozhodně ne na straně nějakých ztracených příšer - letí sem vrtulníky.“
„Myslíte, že to pomůže?“ zeptal se Schaefer. „Víte, kolik mají lodí a kde jsou?“
„Ne,“ odpověděl Philips. „Nedokážeme je tak přesně sledovat - vedle nich vypadá naše krycí technologie jako jasně červené billboardy s namalovanými terči. Ale, k čertu s tím, tohle je naše planeta!“
V tom okamžiku se zhroutila zeď ve druhém patře budovy přesně nad nimi; nikdo z nich neviděl, jestli to má na svědomí střelba vetřelců nebo to byl zatoulaný výstřel z nějaké těžší zbraně obránců. Oba se rychle sklonili a kryli si rukama hlavy před padající omítkou. Pak se Philips narovnal a rozhlédl se.
„Nevidím z nich ani ň,“ prohlásil. „Ti zatracení cizinci mi opravdu začínají lézt na nervy - proč se ti žlutí bastardi neukáží?“
„Proč by měli?“ zeptal se Schaefer, zatímco si prohlížel ulici. „Je to ... okamžik.“ Něco spatřil a to se spojilo s jednou ze vzpomínek. „Dávejte pozor na Rascheho“ řekl.
Než stačil Philips zareagovat, vyběhl na ulici a začal se hrabat ve vraku jednoho z policejních vozů. Po chvíli našel, co hledal - hasák. Potěžkal ho a rozběhl se k nejbližšímu hydrantu.
Odšrouboval vršek a pak spustil hydrant naplno.
Z hydrantu vystříkla voda, odrazila se od boku hořícího auta a pokropila okolní ulici; nedaleko hydrantu zapraskaly modré jiskry a objevily se dva obrysy vetřelců.
O blok dál spatřil Carr, co Schaefer udělal. Neměl sice klíč, ale měl něco jiného - odstřelil vršek nejbližšího hydrantu a ulici pokropila další sprška vody.
To boj trochu vyrovnalo - kriminálníci a vojáci teď viděli své cíle. Velké, neuvěřitelně rychlé, obrněné, ale přece cíle.
Rasche, který ležel ve výloze s Philipsem stojícím mu u nohou, zaslechl nad sebou rytmické údery; nejdřív se domníval, že je to další útok, ale pak si uvědomil, že to je krev pulsující mu v hlavě.
Když se nad vrcholky střech objevil první vrtulník, Philips začal křičet: „Opusťte ulici! Zatraceně, opusťte ulici!“
Rasche se namáhavě posadil, aby mohl sledovat, co se děje. Všechno mu připadalo tmavší, než by mělo být - vypadalo to, že se úsvit vrátil zpět do noci.
Rasche doufal, že má oči v pořádku. Zamrkal a spatřil hromady pokrouceného kovu, hořící trosky a krvavá těla. Lidští bojovníci se schovávali a uhýbali, zatímco vetřelci stáli hrdě na ulici a pohybovali se trhanými pohyby, vždy když ucítili hrozbu nebo nebezpečí.
Jeden se přibližoval k Schaeferovi, znemožňoval velkému muži všechny pokusy o únik a hnal ho k budově na druhé straně ulice.
„Schaefere!“ zakřičel Rasche, ale jeho výkřik se ztratil v novém, hlasitějším burácení nad hlavou.
Podíval se vzhůru nad vesmírnou loď, nad vrcholky střech a nad půl tuctu bojových helikoptér ve V-formaci a spatřil černá oblaka.
Zablesklo se, opět zaburácel hrom, na ulici dopadly první těžké dešťové kapky. Z bočních ulic začal proudit chladný vítr. Muchlal oblečení, hnal před sebou odpadky a formoval plameny z hořících automobilů do spirál.
Vlna horka konečně povolila.
Predátorské monstrum pronásledující Schaefera se zastavilo a stejně jako Rasche pohlédlo k obloze.
Všichni vetřelci se zastavili.
Rasche je sledoval, jak zvažují počasí, helikoptéry, město. Přemýšlel, jestli spolu nějak komunikují -nemluvili, ale možná ovládali telepatii, nebo rozeznávali své pachy a tepelné vzory.
„Je to tak?“ zařval jeden z nich McCombovým hlasem.
Ten, který zahnal Schaefera do rohu, se k němu na chvíli otočil. Jeho pravá ruka se dvěma zubatými čepelemi vystřelila kupředu a na Schaeferově hrudi se objevily dvě rudé čáry - nechtěl ho zabít, chtěl ho jen označit, aby Schaefer věděl, že byl poražen.
Druhý vetřelcův pařát také vyrazil kupředu, ale v daleko jemnějším a komplexnějším pohybu a vytrhl Schaeferovi sledovací zařízení z krku.
Schaefer vykřikl a chytil se za krvácející ránu -ale krev nestříkala, jen prosakovala; karotida byla neporušená.
Klečel tam s rukou na krku a sledoval, jak mimozemští lovci pochodují ke své lodi. Jeden po druhém lehce vyskakovali k otvoru do výšky, do které by se žádný člověk bez pomoci nedostal.
Při boji byli zabiti tři vetřelci; jejich druzi je cestou do lodi sbírali. Lidé sledovali, jak monstra odchází a berou si své mrtvé s sebou.
Když byl poslední z vetřelců v lodi a poklop se zavřel, začali se na ulici pomalu trousit první lidé; opatrně se sunuli do volného prostoru.
Mimozemské motory zařvaly a loď se pohnula. Vyjela jižním směrem po Third Avenue, pak se začala zvedat a rychle nabírala rychlost a výšku; v asfaltu zůstala yard široká a dvacet stop dlouhá rýha.
Loď zmizela z dohledu dřív, než opustila prostor nad ulicí, stejně tak najednou ustal i rachot motorů -kamufláž byla opět v provozu.
„Možná ... možná jsme je vystrašili,“ řekl Philips. „Jsou příliš chytří, aby začínali boj, který nemohou dokončit.“
„Nemohou dokončit?“ Schaefer na něj nevěřícně zíral. „Hovno, kdyby se jim zachtělo, mohli by srovnat celé město se zemí a ani by se přitom nezpotili,“ „Tak proč to neudělali!“ zeptal se Carr.
„Protože kvůli tomu sem nepřiletěli,“ řekl Schaefer s pohledem upřeným vzhůru, kde bylo možno loď rozeznat jako díru ve stále sílícím dešti. „Nebyli tu, aby ničili města, chtěli se jen bavit. Ale vymklo se jim to z ruky - už to nebyla zábava. Najednou tu bylo mokro a zima - přestali se bavit“ Odvrátil se. „To chtěli, generále - žádné invaze, žádná příměří, jen pár starých kamarádů na lovu v lese. Když je to přestalo bavit, sbalili to a odletěli domů. Běžte se podívat na ten svůj radar, generále - vsadím se, že odlétá celá flotila.“ Schaefer se ušklíbl. „A Carre, radím ti, abys zmizel. Dnes po obědě si pro tebe dojdu, ale právě teď pro mě neexistuješ.“
Labels: knihy
posted by rufus | 3:32 AM
