Kudy?“ zeptal se Schaefer, když opět získal kontrolu nad zvířetem. „Jak to mám vědět, seňor?“ zeptal se průvodce.
Schaefer se otočil v sedle a podíval se mu do očí.
Úsměv na průvodcově tváři zmizel.
„Ach... možná tudy,“ ukázal prstem.
Schaefer přikývl a rozjel se.
Míli nebo dvě za táborem jeli na severovýchod a dorazili do úzkého údolí - Schaeferovi to nepřipadalo jako nejlepší cesta, ale průvodce ji zvolil a Schaefer se s ním nehádal.
Džungle tu vypadala jinak - hustší a jakoby nepřátelská. Schaefer to viděl na stromech, keřích, všude.
A bylo větší horko než normálně.
Čtvrtého dne po odjezdu z Riosucia překonali malou řeku a pak sjeli po úbočí širšího údolí, kterým proudila větší řeka. Džungle tu byla ještě zvláštnější. Schaefer se pozorně rozhlížel a snažil se zjistit, jestli je v tom něco nepřirozeného.
„Cítíte to?“ zeptal se průvodce, který si všiml jeho nervozity. „Říkal jste, že hledáte věc, co přichází s horkem?“
Horko tu bylo skutečně pořádné.
„Domorodci říkají, že se tu jedné velmi horké noci před osmi lety objevilo slunce,“ řekl průvodce a doplnil to gestem zahrnujícím údolí.
Schaefer neodpověděl; zíral kupředu.
Byl tam otvor v džungli, kudy proudilo dovnitř světlo.
Když mula vyjela na prostranství, všiml si Schaefer, že je tam ještě něco jiného.
Byl tam kráter.
Větší část byla zelená, samozřejmě - džungli nedokázalo nic delší dobu odolávat. Na dně byla bahnitá louže, jejíž povrch pokrývaly kapradiny a liány. Stromy na okrajích kráteru byly již větší než Schaefer.
Ale stále bylo jasné, že před několika lety tu něco spálilo veškerou vegetaci a vytvořilo kráter o průměru asi čtvrt míle.
Aby to způsobila normální exploze, bylo by potřeba několik nákladních aut výbušnin a stále by tu byly vidět nějaké zbytky.

Průvodce říkal něco o guerillách a rebelech; Schaefer se neobtěžoval mu naslouchat. I po té době to bylo zřejmé.
Byla to nějaká základna a někdo na ni zaútočil s opravdu těžkou výzbrojí. Zásobníky ležely všude. Schaefer rozeznával ve smetí stopy po výbuších a na vyhořelých a rezavých vozidlech našel stopy po kulometné palbě.
Schaefer měl solidní představu, kdo mohl být tím útočníkem. Smrdělo to jako jedna z operací jeho bratra - komplikovaná, ale důkladná.
Bylo to divné. Dutch se zabýval záchrannými misemi a ne operacemi typu najdi a znič; byli zde snad drženi nějací rukojmí?
To jistě mohli.
A pokud Dutch zachraňoval rukojmí, povedlo se mu to?
Záleželo na tom?
Jakou to mělo souvislost s tou věcí, s kterou zápasil Schaefer v New Yorku, která zmasakrovala Lamba a jeho lidi a která vyhladila celou policejní střelnici? V takovéto operaci, běžné záchraně rukojmí, by Dutch nikdy nepřišel o všechny své lidi -takové mise byly jeho každodenním chlebem.
Bylo to monstrum jedním z obránců tohoto tábora? Nebo ho někdo poslal, aby převzalo zajatce, než je Dutch osvobodí?
Schaefer se zamračil a vrátil se ke své mule. Nebylo tu nic, co by mu mohlo pomoci; i kdyby se týdny hrabal v troskách, stejně by nic významného nenašel.
„Na takových místech nejsou žádní vítězové,“ pronesl průvodce. „Jen džungle.“
„Sklapni,“ zarazil ho Schaefer a vyšvihl se s obtížemi do sedla. Neměl náladu poslouchat dialog ze špatného filmu. Jestli si průvodce myslel, že tím na někoho učiní dojem, pak si vybral špatné zaměstnavatele.

Nic neřekl, jen čekal a chvíli trvalo, než si Schaefer uvědomil, že by měl něco vidět. Něco, co tuto konkrétní část džungle odlišovalo od zbytku krajiny.
Rozhlédl se, ale zpočátku viděl jen další džungli; pak rozlišil v zeleni před sebou přímé linie a barvy byly také trochu odlišné. Dal si to vše dohromady.
Tohle bylo to, co mu chtěl průvodce ukázat, k čemu směřoval. Schaefer se díval na zbytky nějakého tábora.
Zavrčel, aby dal průvodci vědět, že to konečně objevil. Pak sesedl a vyrazil opatrně kupředu.
Kdysi to bývala slušně velká osada. Bylo tu několik budov, bambusové zdi, plechové střechy na dřevěných konstrukcích, doškové střechy - tradiční Středoamerická architektura palapa.
Některé podlahy byly z kamene nebo z betonu a tím by se žádný místní vesničan nezatěžoval.
Osm let nezájmu a tropického porostu je, samozřejmě, zredukovalo na pouhé fragmenty a současně zničilo téměř vše ostatní. Dvě budovy na jedné straně však stále stály. Byly celé porostlé zelení. Ze zbytku byly jen zelené ruiny plné ptáků, lián a občas z nich utekl i had.
Když prohlížel ruiny, našel Schaefer černý rezavý kovový objekt, který nakonec identifikoval jako ohořelý zbytek vrtulníku. Další malé objekty mohly být kdysi kusy náklaďáku, generátoru. Našel i zbytky beden na munici a kus ohořelé podlahy.
Nenašel žádná těla, ale po osmi letech stejné žádná nemohla zbýt.

Další den v Riosuciu strávili přípravami.
Schaefer si myslel, že má vše potřebné, ale průvodce měl jiný názor. Našel dvě muly a naložil je provazy, dekami, tábornickým vybavením a záhadnými bylinkami, stejně jako méně záhadnými věcmi jako například jídlem a čerstvou vodou. Přidal i pár beden, které se pro svého omezeného amerického zaměstnavatele ani nenamáhal otevřít.
V nákladu nebyly žádné zbraně, dokonce ani obyčejný nůž. Schaefer si toho všiml a zeptal se na to.
Průvodce pokrčil rameny. „To je vaše starost, seňor. Věřím, že máte vše, co potřebujeme.“ Později, když šplhali na hřeben a muly kličkovaly sem a tam po svahu, se mu průvodce svěřil, že dělal průzkumníka pro americké vojáky. Schaefer se ho nevyptával ani nepožadoval důkaz - ale to také neznamenalo, že mu zcela důvěřoval.
Možná, že mu průvodce věřil, co se týkalo zbraní, ale Schaefer průvodci nedůvěřoval, a to ani ve věci zbraní, ve věci jeho průzkumné činnosti, v ničem.
Ale Schaefer příliš nedůvěřoval nikomu a v téhle pekelné díře už vůbec nikomu.
„Jestli hledáte šest mužů, kteří sem přišli před osmi lety,“ začal průvodce, „mám takový dojem, že byste měl jet do Mangabe.“
Schaefer se rozhodl neptat, co ho k tomu dovedlo. Jen pokrčil rameny a jel za ním.
Tábořili v džungli na jižní straně hřbetu, každou noc trochu výše než tu předcházející.
Brzo ráno třetího dne po odchodu z Riosucia mu průvodce oznámil, že překročili hranici. Schaefer mu věřil. Jeden kus hornaté džungle pro něj byl stejný jako jiný a po přechodu hranice se vzduch neochladil, vlhkost neklesla a podrostem se neprocházelo o nic lépe.
Jediný rozdíl, kterého si Schaefer všiml, spočíval v tom, že se teď povrch většinou svažoval dolů. Přešli vrchol hřebenu.
Za půl dne dorazili k místu v džungli, kde se průvodce zastavil a s úsměvem se podíval na Schaefera.

„Vím, že jste policista z New Yorku,“ řekl po chvíli. „Že máte mezi La Costa, Medelinem a Cali mnoho nepřátel.“
„Je to pro vás problém?“ zeptal se Schaefer.
„Ne,“ řekl průvodce se zubatým úsměvem. „Jen to znamená, že chci víc“
Schaefer pokrčil rameny. „Stejně by to nemělo vadit. Tentokrát mě nezajímají drogy; hledám norteamericanos, kteří se před osmi lety ztratili za hranicí.“
„Osm let?“ zeptal se průvodce.
Schaefer přikývl. „Správně.“
„Osm let je dlouhá doba, seňor“
Schaefer pokrčil rameny. „Měl jsem práci. Nedostal jsem se k tomu.“
„Ti lidé - byli to samí muži? Žádné ženy?“
„Norteamericanos, si, muži. Bylo jich šest.“ Dutchův oddíl měl šest mužů.
A pět z nich zemřelo někde v téhle zatracené parní lázni.
„Tak, jak to říkáte,“ zeptal se průvodce, „byli tu i další? Říkáte, že hledáte těch šest?“
„Mohli tu být i další, ale já hledám těch šest,“ přisvědčil Schaefer. „Jo a ještě něco, něco, co přichází s horkem.“
Průvodce si ho zamyšleně prohlížel.
„A co to má být? Co přichází s horkem?“ zeptal se. „Člověk?“
„Nevím,“ řekl Schaefer. „To chci právě zjistit.“
„Ach,“ prohlásil průvodce s úsměvem. „Už chápu. Vy jste blázen, pane policisto z New Yorku. To znamená, že to bude ještě dražší.“
Schaefer se také usmál.
„Myslím, že spolu budeme vycházet,“ prohlásil.

Zahlédl stín za oknem a obrátil se ke dveřím.
Do místnosti vkročil muž v maskáčích, sandálech a kloboukem s širokým okrajem - podle místních standardů byl vysoký a měl plnovous. Chvíli stál a nechával své oči přivyknout na přítmí. Hostinský zatím donesl Schaeferovi pivo.
Schaefer zaplatil za láhev, aniž by z nově příchozího spustil oči, a nechal ji stát nedotčenou na stole.
Schaefer neviděl na muži žádnou zbraň, ale připadalo mu to jaksi nepřirozené - byl to prostě muž, který musel být ozbrojený.
Muž Schaefera okamžitě zaregistroval; v místnosti nebylo mnoho lidí a jen jeden byl tak velký a měl světlé vlasy. I v přítmí místnosti byl Schaefer velmi jasně nořte americano.
Cizinec přešel k Schaeferevu stolu a shlédl k němu.
„Slyšel jsem, že hledáte průvodce,“ prohlásil čistou angličtinou s přízvukem.
„Zprávy se šíří rychle,“ odpověděl Schaefer a konečně zvedl láhev a napil se. „Posaďte se.“
Muž se posadil.

Hostinec, ve kterém se Schaefer usadil, byl chloubou Riosucio; podlaha z hladké černé hlíny byla suchá a nic na ní nerostlo, střecha nebyla z došek, ale byla plechová. Dovnitř nezatékalo tolik, aby jim voda kapala do pití, což Schaefer považoval za výhodu, protože o to se hostinský staral sám. Okna měla okenice, ale žádná skla - to bylo jedno, protože ve dveřích byly takové díry, že by se dovnitř dostali i největší zmutovaní moskyti z džungle, kdyby se o to pokusili.
U stropu nebyly žádné větráky, žádná elektrická světla a myšlenka na klimatizaci se vyrovnala nejdivočejší fantazii; vzduch tu byl horký a hustý jako polévka, v tom se vnitřek hostince nijak nelišil od okolní džungle. Omezenou cirkulaci vzduchu nahrazoval úkryt před slunečními paprsky.
Pro Schaefera byl ale daleko důležitější fakt, že se Riosucio nalézá na úpatí hřebenu, který označoval hranici mezi jednou částí deštného lesa, který se považoval za národ, a dalším stejně bezútěšným kusem džungle.
Jak říkali obchodníci s nemovitostmi, poloha, poloha, poloha. Riosucio toho moc nemělo, ale pro Schaefera mělo tu správnou polohu.
Byl si jistý, že Dutch mluvil o tomto hřebenu. Dutch říkal, že jejich mise byla na pováženou, protože hrozila válka. A v té době byly tyto dvě banánové republiky velmi blízko převedení svých nekonečných neshod a pohraničních incidentů v něco formálnějšího a krvavějšího.
Teď už tomu tak nebylo a Schaefer u svého stolu uvažoval, jestli s tím měl Dutch něco společného, nebo to byla jen malá část politických posunů v minulém desetiletí.
„Otra cerveza, seňor?“ zeptal se hostinský.
„Si,“ odpověděl Schaefer a vzhlédl. „A tentokrát do toho neplivej.“ Netušil, jestli hostinský rozumí angličtině; zde v okolí byla španělština většinou druhým nebo třetím jazykem po místním indiánském dialektu a možná májštině. Angličtina tu nebyla příliš častá.

Schaefer si to dal dohromady s dalšími informacemi a zaplatil si cestu na sever z Panamy. Sledoval co nejpřesněji své závěry. Jel dál do vnitrozemí, kde končily cesty a zbývala jen džungle - a tak nakonec dorazil do Riosucio, kde jeho poslední průvodce odmítl bez ohledu na jakékoliv peníze jet dál.
Schaefer pokrčil rameny a místními prameny rozšířil informaci, po čem jde. Ubytoval se a ze stolu v místním hostinci si udělal velitelství.
Vše zabralo moc času a ta věc zatím možná zabíjela v New Yorku nevinné lidi, ale s tím se musel Schaefer smířit - neznal žádný jiný způsob, jak se k té věci dostat, a kromě toho mu to poskytlo čas na uzdravení. Nebyl příliš nadšený myšlenkou, že by šel do odvety s rozbitou čelistí a bolavými žebry.
Riosucio byla jen louka v džungli s několika chatrčemi postavenými v tradičním stylu palapa. Slušní liberálové ve Velkém jablku mohli tomu zelenému peklu říkat deštný les, ale pro Schaefera a stejně tak pro místní to byla džungle, horká, vlhká a zcela nepřátelská, a byla všude kolem.

Když byl ozbrojen, musel zjistit, kam má jít a jak se tam dostat.
Tohle vše dělal, protože chtěl přijít na to, proti čemu stojí. Dutch s tím tady někde bojoval a přežil. Ztratil všechny své muže a možná ho ten zkurvysyn dostal později, možná teď Dutch někde visí hlavou dolů a stažený z kůže, ale jedno dokázal přežít.
Možná zanechal nějaká vodítka, jak se mu to podařilo. Možná tu ještě byla a on se z nich může dovědět, jak přežít - a možná dostat toho bastarda jednou provždy. Ale nejdříve musí zjistit, kde se to vše odehrálo.
Dutch mu nedal žádnou mapu, ale mluvil o záchranné misi a on si pamatoval téměř každé zatracené slovo. Dutch říkal, že přiletěli vrtulníkem od Pacifiku, pak pokračovali nad hřebenem na sever přes hranici a pak severovýchodně do údolí, kde měli někoho vyzvednout.

Město se jmenovalo Riosucio.

Schaeferovi chvíli trvalo, než se tam dostal.
Během letu z New Yorku do Panama City si vypracoval plán. Vycházel z toho, co mu Dutch řekl, a z vlastních informací o obchodu s drogami ve Střední Americe; nemohl si být jistý, jestli existuje nějaká spojitost mezi Dutchem a obchodníky s drogami, ale vsadil na to, že ano. Alespoň pro tuto chvíli.
První zastávku udělal u starého známého ze Zvláštních jednotek, který teď pracoval u DEA; Schaefer s ním zůstával v kontaktu, protože pro poldu pracujícího v narkotikách bylo užitečné mít kontakt u DEA. Byla to dobrá cesta, jak získávat informace, které by mu jinak unikly.
Tentokrát ale Schaefer nepotřeboval informace. Potřeboval zbraně.
Spatřil tu věc v budově a pocítil její pěsti. Slyšel Dutche mluvit o tom, jak může být takový teoretický superlovec nezastavitelný, a Schaefer nepochyboval, že teď stojí proti stejnému protivníkovi.
S holýma rukama ho nedostane. A pokud bude po jeho, nepůjde po něm ani s obyčejnými zbraněmi. Chtěl něco opravdu silného, něco co zastaví cokoliv, na co narazí, a to včetně osm stop vysokého monstra.
Vyhovovala by mu Vulcan Gatling, ale Hanson, jeho přítel z DEA, mu ji v takovém krátkém čase nedokázal obstarat.
Ale nakonec to nedopadlo špatně, a to nejenom se zbraněmi - Hanson obstaral Schaeferovi dost hotovosti, dolarů i místních peněz, na pokrytí všech možných výloh.
Vše to, samozřejmě, šlo na Schaeferovu kreditní kartu, ale ten si nestěžoval. Dlužil teď Hansonovi velkou službu.

„Do prdele,“ opakoval Carr.
Někdo tam venku odpravoval ty nejhorší chlapíky v okolí - až na samotného Carra, samozřejmě, toho minuli při prvním velkém zátahu.
Na ulici se říkalo, že ten, kdo to udělal, sejmul i partu poldů, takže to nebyli federálové ani poldové, kteří se rozhodli zrušit pravidla a začít hrát tvrdě -samozvaní dobří hoši by nehráli tak tvrdě a to ani kdyby všichni poldové, co to schytali na střelnici, byli na výplatní listině.
Ale mohla to být skupina odpadlých policistů pracujících na své triko. Mohl to být ten zkurvysyn Schaefer a jeho kamarádíčci. Byl na to dost velký šílenec, uvažoval Carr.
Popřel by to, ale to nic neznamenalo.
Po prvním masakru si Carr myslel, že to je jen jednorázová akce. Že ho někdo chce vyděsit a nastolit v ulicích pořádek. Vrátil se domů a zkoušel obnovit obchod a potvrdit své vůdcovství po tom mrtvém zbabělci Lambovi. Chtěl se ujistit, že se nikdo z jeho přeživších nohsledů nebude chtít stát jeho nástupcem - teď to byli jeho poddaní. Nepotřeboval žádnou novou konkurenci.
Ale pak někdo sejmul Tonyho Blue. Na střeše St. Mark mu utrhl hlavu.
A někdo dostal u jeho ženy na Avenue B i Q.Q. Jeho hlava byla také pryč.
Někdo tvrdil, že to jsou Carrovi lidé snažící se vyvraždit zbytek Lambova gangu. Jiní říkali, že to je někdo od Lamba a že se snaží ukázat, jak je drsný.
Ale nic z toho nevysvětlovalo první masakr ani mrtvé poldy.
Carr nevěděl, kdo to je nebo proč to dělá, ale jednu věc věděl.
Musí to zastavit.
Dokud to nepřestane, nebude schopen rozjet normální obchod.
Takže se přestane zajímat o obchod a začne si brousit nůž.
Ti zabijáci udělají dříve nebo později chybu a on zjistí, co jsou zač. Až se to stane, chtěl na ně dopadnout tvrdě a dostat je všechny jedním velkým zátahem. Aby se to povedlo, musí sehnat ty nejtvrdší chlapy ve městě - ne jen jeho lidi, jeho stálý gang, ale svaly, které zavolá jen na tuhle jednu práci. Musí být připraveni okamžitě vyrazit. Začal procházet seznam telefonních čísel - jeho vlastní chlapci, nejtvrdší ze zbytku Lambova gangu, chlapíky na volné noze, tvrďáky z okolí města a všechny ostatní, které dokáže sehnat.
Možná to byl Schaefer, možná to byli Kolumbijci, možná to byl někdo jiný; Carrovi to bylo jedno.
Až zjistí, kdo to je, bude připraven.

„Tomu říkáš bizarní? Ale jdi, kdyby ho obrátili naruby, tomu bysem říkal bizarní. Federálové mají dost vlastní práce a nestojí o to, abychom je obtěžovali s každou prkotinou. Mají dost problémů s tou střelnicí. Ne, kámo, nechci jim o tom říkat o nic víc než poručík Thomas o těch dvou minulou noc!“
Brownlow přikývl. „Jen jsem se chtěl ujistit, že si rozumíme,“ řekl a odložil svůj blok.
Na Kennedyho mezinárodním letišti se generál Philips obrátil ke svému pobočníkovi: „Jdou jen po Schaeferovi, jinak by se objevily další vraždy.“
Později té noci, když bylo Philipsovo letadlo někde nad Mexickým zálivem, se Carr dověděl, že někdo sejmul Maka a nechal si jeho hlavu jako suvenýr.
„Do prdele,“ prohlásil. Musel se hodně přemáhat, aby toho zasranýho zkurvysyna, co tu zprávu přinesl, neodstřelil, ale Carr odolal pokušení.
Navíc by to s tou novou ubohou osmatřicítkou, co měl u sebe, ani nebyla moc velká zábava - svoji tři sta padesát sedmičku ztratil v tom baráku na Beekman Street a pořád ho to pěkně štvalo. Sežene si jinou, ale ještě se k tomu nedostal, měl teď na starosti důležitější věci.
Jako třeba ty vraždy. T. G. Mako nebyl první. Nebyl ani druhý.
Carr si myslel, že by Mako mohl převzít starý Edgieho rajón, ale teď byl Mako mrtvý stejně jako Edgie.

To musí být tou drogou. Zahrává si s jeho mozkem. To nebylo dobré, nelíbilo se mu to - ti bastardi, co mu to prodali, to museli něčím říznout.
Pak se tetelení pohnulo a něco ho udeřilo do hrudníku. Nic neviděl, ale když se podíval dolů, spatřil dvě rudé čáry táhnoucí se po jeho triku. Červená na modré látce. A pak si uvědomil, že ta červená vychází z něj. Byla to krev. Něco ho pořezalo. Bolest drogovým opojením nepronikla, ale byl pořezaný, viděl to a cítil to.
Zvedl UZI a pokropil ulici sprškou kulek, ale nic nezasáhl. Teď už se bál. Nic neviděl, tak co ho pořezalo?
Otočil se ve snaze najít útočníka a do zad mu zajely dvě čepele, každá po jedné straně páteře.
Jednou sebou strašně škubl a UZI mu vyletěl z ruky a zarachotil na chodníku; pak ochabl a jen bezmocně visel na neviditelném pařátu.
Čepele vyrazily vzhůru a projely mu žebry.
Po chvíli vyšel za rohem chlapec a spatřil postavu ležící na chodníku v louži něčeho červeného.
Opilec ležící v rozlitém víně?
Víno nebylo takhle červené?
Možná barva?
Popošel blíž.
„A kurva,“ pronesl.
To nebyl opilec.
Opilci mají hlavy; tomuhle chlapíkovi chyběla. Něco mu ji utrhlo. Chlapec se odtáhl, ale pak spatřil něco ležet na chodníku.
„Bezva!“ vykřikl a popadl UZI.
Opatrně se rozhlédl; nikdo ho nesledoval, maximálně nějaká stará babka posedávající u okna.
Byla to skvělá zbraň - určitě stojí sto babek nebo ještě víc!
Chlapec se rozběhl.
Za pět minut našla tělo nějaká žena a s křikem se rozběhla do krámu ve vedlejším bloku; muž za pultem zavolal policisty.
Když naložili tělo, podíval se důstojník Brownlow na svého partnera.
„Myslíš, že máme zavolat federály?“ zeptal se.
Ortiz vzhlédl od svého zápisníku. „Co? Federály?“ prohlásil. „Na co?“
„Vždyť víš, ta věc s hlášením. Říkali, že chtějí vědět o všech bizarních vraždách.“
„Mluvili o tělech pověšenejch hlavou dolů, lidech staženejch z kůže a tak,“ řekl Ortiz. „Chtěli lidi se zbraněma. Vidíš tu nějakou?“
„Tamhle jsou nějaký zásobníky.“
„Tak je tu někdo upustil -já nevidím žádný zbraně. Nikoho staženýho z kůže ani nic podobnýho,“
„Má utrženou hlavu.“

Rafe T. G. Mako si to rázoval prázdnými ulicemi a cítil se skvěle. Byl plný energie a ještě hučel po vzorku z minulé dodávky, čekala na něj nová nadržená děvka - svět byl skvělý.
S úsměvem se podíval nahoru.
Nebe bylo plné smogu a letního žáru, ale Rafe na to kašlal. Cítil se příliš dobře, než aby si tím nechal kazit náladu.
Jak šel, zdálo se mu, že budovy na špinavém nebi tancují. Bylo to způsobeno chůzí a tím, jak si drogy hrály s jeho myslí, a jemu se to moc líbilo. Celé město tancovalo, jak on pískal, správně. Ulicemi šla fáma, že je Lamb mrtvý a Carr ztratil své nejlepší muže, a to značilo nové možnosti a nový prostor. Rafe ho chtěl pro sebe urvat co největší kus, někde až nahoře, někde, kde bude spoustu peněz, někde, kde bude žít jako zasraná hollywoodská hvězda a holky si bude brát po dvou.
Něco mu za vířilo nad hlavou a přelétlo z jedné budovy na druhou. Rafe zamrkal a zpomalil.
Tam nahoře nic nebylo, člověče, ale jemu se zdálo, že něco zahlédl...
Jen trochu horkého vzduchu, řekl si, nebo trochu smogu, co si pohrál s jeho zrakem. Šel dál, ale aby se ujistil a aby vystrašil jakékoliv šílence, kteří mohli být na střeše, vytáhl své UZI, zkontroloval zásobník a namířil ho vzhůru, zatímco se rozhlížel po okolních střechách.
Na sluncem zalitých parapetech se tetelilo horko. Na jednom zvlášť a na ten se Rafe zaměřil.
Viděl skrz, to bylo jasné - viděl za tím stojící komín.
Takže to tam ve skutečnosti nebylo. Pokud neměl po té věci, co vzal, rentgenové vidění. Ten tvar to nebylo nic, jen světelný trik, vedlejší efekt působení drogy.
Ale co, skutečný nebo ne, on se toho bát nemusí. Vypálil tři dávky a víření zmizelo, jasně.
Rafe se usmál.
S ním si nebude nikdo zahrávat, člověče.
Do chodníku za ním něco udeřilo. Rafe se otočil.
Nic tam nebylo - ale vzduch se tetelil jen několik stop od něj. Podíval se, jestli nenajde nějakou mříž, větrání nebo něco, z čeho by mohl horký vzduch vycházet, ale byl tam jen souvislý chodník.
„Do prdele,“ zaklel.

„Nejsem si tím jistý, pane; zdá se mi, že děláte mnoho dohadů a předpokladů-“
„Jasně, že dělám,“ souhlasil Philips. „Vím to. Ale jde to dohromady, zapadá to do sebe - a jste ochoten vsadit celou planetu na to, že se mýlím?“
Na to Perkins neodpověděl. Tiše stál, zatímco Philips vstal a přešel k oknu, aby se podíval na město.
„Víte,“ řekl Philips zamyšleně, když shlížel na taxíky a chodce na ulici pod sebou, „myslím, že na tu operaci dohlédnu osobně -jen se chci ujistit, že se to nevymkne z ruky. Navíc se nezdá, že by tady v New Yorku vyvíjeli vetřelci nějaké další aktivity. Možná měly ty útoky jen vylákat Schaefera do džungle, aby ho mohli popravit na stejném místě, na kterém zabil Dutch jednoho z nich.“
„Proč by to chtěli udělat?“
„Smysl pro efekt, synu. Přinutit vraha vrátit se na místo činu.“
„Ale jak mohli vědět, jak se Schaefer zachová?“ nedal se Perkins.
„Myslí si, že je to Dutch,“ odpověděl Philips netrpělivě. „Myslí si, že ví, kdo jsou, a že je dost chytrý, aby poznal, kdo je za těmi vraždami, a vrátil se na místo, kde se s nimi minule setkal.“
„Ale já stále nechápu ... chci říct, generále, já bych to od Schaefera neočekával a oni nejsou ani lidé; jak to mohli předpokládat?“
„Kdo ví? Možná umí číst myšlenky, Perkinsi, a je jasné, že ti bastardi jsou chytří, pravděpodobně chytřejší než my. Opravdu na tom záleží?“
Perkins opět neodpověděl.
„Sežeňte mi letadlo, synu,“ řekl Philips a odvrátil se od okna. „Schaeferovi bude chvíli trvat, než sežene vybavení a najde správné místo - i kdyby mu Dutch řekl, kde to je, je to prdel světa.“ „Ale pokud je Schaefer již teď mrtvý, pane, co pro něho můžete udělat...?“
„Mohu najít jeho tělo a zajistit mu důstojný pohřeb,“ odsekl Philips. „To je to nejmenší, co mohu udělat pro Dutcheva bratra.“