Ústa mu krvácela na čtyřech různých místech, na kterých ho drát pořezal, a zápěstí měl celá zkrvavená, ale ignoroval to.
Několikrát kopl do Paola, aby si byl jistý, že se nevzbudí, a aby poskytl stráži u dveří očekávané zvukové efekty. Neměl důvod si myslet, že tu jsou Paolo a Eschevera sami; museli tu být ještě alespoň ti čtyři muži, kteří ho přinesli. Pravděpodobně tu ještě někde byli a mohli tu být i další.
A pak skočil nohama napřed na zavřené dveře a doufal, že nejsou pevnější, než vypadají.
Nebyly; závora a horní pant povolily, Schaefer prolétl dveřmi a dopadl na šokovaného strážného.
Strážný byl vyzbrojen Kalašnikovem. Schaefer ho udeřil do čelisti a vytrhl mu zbraň z rukou, pak se rozhlédl kolem.
Byl v prázdné chodbě se dvěma dveřmi na každém konci a třemi po každé straně; on právě vypadl z prostředních dveří na jedné straně.
To nebylo dobré; znamenalo to, že budova je větší, než doufal. To místo bylo definitivně něco víc než pouhý úkryt na cestě.
Schaefer věděl, že jeho jedinou možností, jak se dostat živý ven, je zmizet v džungli a najít cestu někam k civilizaci, kde sežene letadlo zpět do Států.
To bude pravděpodobně trvat celé týdny.
A čím je toto místo větší, tím těžší bude z něj nepozorovaně uprchnout, to zaprvé.
No, stejně neměl na výběr.
Strážný na podlaze zasténal; Schaefer ho udeřil pažbou Kalašnikova do hlavy a sténání utichlo.
Střelbu raději neriskoval; to by přitáhlo příliš velkou pozornost.
Podíval se na sedm zavřených dveří a pod těmi na levém konci spatřil sluneční světlo. Vydal se k nim.
Úzký pruh světla nepřerušoval žádný stín nohou; pokud tam byla stráž, stála stranou a nikoliv přímo před nimi. Schaefer přiložil ucho na dveře a naslouchal. Slyšel hlasy, ale nedokázal rozeznat slova. Nemohl říct, kdo mluví, kolik jich je ani jak jsou daleko.
Opatrně zvedl jednou rukou závoru. Ve druhé měl připravenou zbraň.
Nic se nestalo.
Otevřel dveře, jak nejrychleji a nejtišeji dokázal, a vykročil ven.
A zarazil se.
Stál tam tucet mužů s puškami namířenými přímo na něj; stál v širokém, otevřeném dvoře bez jakéhokoliv úkrytu, nebylo kam utíkat, nebylo kam se schovat. Dvůr byl obklopen domky z vepřovic se střechami z tašek oddělenými úzkými uličkami. V rozích stály strážní věže. Byly vybaveny reflektory a těžkými kulomety.
Bylo zřejmé, že to byla Escheverova rezidence. Zprávy DEA říkaly, že tu má přes sto mužů s výzbrojí schopnou odrazit otevřený vojenský útok.

Byla to elektrická pilka s kruhovým ostřím, motor o výkonu poloviny koňské síly; bezpečnostní kryt byl odstraněn.
Schaeferovi se to vůbec nelíbilo; minimálně to znamenalo, že je zde zavedená elektrika, což vylučovalo pouhou zastávku na pašerácké stezce.
Eschevera se znovu usmál. „Nechám vás teď s Paolem o samotě a vrátím se za chvíli. Možná byste ho mohl pobavit některou z vašich zábavných historek.“ Sardonicky zasalutoval, otočil se a vykulhal z místnosti.
Sadista s elektrickou pilou se zašklebil. Párkrát zkušebně zvýšil a zase snížil otáčky. Rotující ostří se zablýsklo. „Tolik práce a tak málo času,“ povzdechl si.
Stoupl si za Schaefera, položil mu ruku na hlavu a zatlačil. Sklonil Schaeferovi hlavu a odhalil mu zadní stranu krku jako holič připravující se na zastřižení vlasů.
Paolo znovu zvýšil otáčky a nastavil přepínač na stálou rychlost; motor a čepel se uklidnily do stálého vrčení.
„Jo, ten pocit znám,“ řekl Schaefer a naklonil se víc dopředu, dál od Paolovy ruky. Pak se zapřel o podlahu a vstal i s křeslem. Jedna ze zadních nohou tvrdě udeřila Paola do kolena.
„Co...?“ Kolumbijský trýznitel zavrávoral a udělal krok dozadu.
Schaefer se vrhl dozadu a přimáčkl ho ke dřevěné stěně. Natlačil své svázané pěsti do Paolova břicha; Paolo vydal dusivý zvuk, který nebyl přes zvuk elektrické pily téměř slyšet, a zlomil se v pase.
Schaefer přejel ostrými konci drátu po Paolově břiše a ucítil krev. Posunul se dopředu a nechal Paola padnout na zem.
Pila stále běžela; Schaefer se obrátil a přitiskl opěrku křesla k rotujícímu ostří.
Motor zavyl a do vzduchu vylétla sprška dřevěných třísek. Za několik okamžiků se Schaefer mohl uvolnit a vzpřímeně se postavit.
Paolo se hýbal a snažil se postavit; Schaefer ho kopl do břicha, a když se Paolo stočil do klubíčka, kopl ho do hlavy.
Z Paolova nosu vytryskla krev.
„Zábava je zábava,“ řekl Schaefer, „ale teď na to nemám čas.“
Položil ruce na podlahu a udělal krok dozadu, aby dostal spoutané ruce před sebe a začal zuby rozvazovat drát. Po chvíli se mu podařilo uvolnit jeden konec a pak už to bylo snadné.

Schaefera probudila sprška špinavé vody v obličeji; když ho studená voda přivedla k vědomí, zaslechl hlas: „Čas vstávat, štěně.“
Schaefer zamrkal a rozhlédl se po místnosti.
Seděl v nízkém dřevěném křesle, nohy měl na podlaze a kolena mu trčela vzhůru, zápěstí měl za zády svázána něčím tvrdým - připadalo mu to jako drát, ze kterého se dělají ramínka na šaty.
Ať to bylo cokoliv, bylo to pevné a hodně utažené; rukama nemohl pohnout ani o milimetr, nešlo se vyvléknout. Eschevera, pokud to byl opravdu on, nechtěl nic riskovat. Paže měl připoutány ke křeslu obyčejným provazem.
Křeslo stálo uprostřed středně velké, ponuré místnosti se stěnami a podlahou ze dřeva. Světlo pronikalo dovnitř pouze otvory pod střechou; nebyly zde žádné lampy ani okna.
Přepokládal, že byl mimo několik hodin, možná dní - to stačilo Escheverovým mužům, aby ho do-vlekli kamkoliv. Ten, kdo ho uspal, věděl, co dělá; Schaefera bolela hlava, ale myšlenky měl v pořádku, nedomníval se, že by utrpěl otřes mozku.
Uvažoval, kde asi je - a jak bude těžké uniknout. Jestli ho převezli přes celou Panamu a tohle byl tábor Cali těsně za hranicí, tak byl podle informací DEA v nedobytné pevnosti a jeho šance na útěk se daly srovnat s pravděpodobností, že dá Svatý Petr Hitlerovi rozhřešení kvůli tomu, že existují pochybnosti. Pokud to ale byla jen malá chatrč někde u pašerácké stezky, mohl by vyváznout.
Přemohl příšeru z vesmíru; neměl zájem zemřít kvůli nějakým mizerům obchodujícím s drogami, kteří se vydávali za členy jeho živočišného druhu.
Muž, který ho polil, mu hodil prázdnou nádobu k nohám a pak zkontroloval drát poutající mu zápěstí. Trhl za něj a ještě ho utáhl. „Bueno.“
Schaefer cítil, jak se mu kov zaryl hlouběji do masa. Z rány začala téct čerstvá krev. Zavrčel zlostí a bolestí.
„Není ten drát příliš utažený?“ zeptal se muž dobrou angličtinou. „Žádný strach - jen začínáme. Za chvíli si takové nicotné bolesti nevšimneš.“ Obrátil se, vyklonil se z jediných dveří v místnosti a pokynul někomu, koho Schaefer neviděl.
Za okamžik vkročil do místnosti vyšší muž ve vojenských maskáčích; přikývl na pozdrav muži, který Schaefera polil.
První muž zasalutoval a opustil místnost; nově příchozí přešel pomalu místností ke křeslu, kde se postavil a usmál se na Schaefera.
Schaefer tu tvář znal; viděl ji kdysi ve Velkém Jablku. Viděl? Měl sto chutí do ní udeřit. Ten muž byl Eschevera.
Schaefer zaznamenal s určitým potěšením, že Eschevera při chůzi kulhá.
„Detektiv Schaefer,“ pronesl Eschevera. „Jsem dotčen - urazil jste tak dlouhou cestu do Střední Ameriky, byl jste tak blízko mého domu a nezastavil jste se, abyste navštívil svého drahého přítele.“
Schaefer zavrčel.
„Možná jste se mě pokoušel najít a zabloudil jste?“ navrhl Eschevera. „Někde jste špatně odbočil nebo vám někdo špatně poradil? Vždyť nakonec, co jiného vás mohlo přivést do těchto končin než touha obnovit naši známost?“
„Téhle konkrétní touze se mi nějak podařilo odolat,“ odpověděl Schaefer.
Eschevera se pousmál. „Když jsme se naposled setkali, učinil jsem vám velmi velkorysou nabídku. Možná teď své odpovědi litujete?“
„Lituji jen, že jsme se nepotkali na vyšší budově,“ zavrčel Schaefer.
Úsměv zmizel. „To je velmi legrační, detektive Schaefere,“ prohlásil. „Vždy jste měl vynikající smysl pro humor, viďte? Lituji, že si ho nemohu užívat déle“
Druhý muž se vrátil do místnosti a Eschevera se k němu otočil; muž držel něco v ruce, něco černého a jasně oranžového. V druhé ruce měl smotaný černý kabel; když vešel do místnosti, kabel pomalu odmotával.
Zvedl černou a oranžovou věc.
„Black and Decker,“ prohlásil. „Velmi ostrá.“