Byl sám v nízké šenkovně, obsluhován krtič¬natým výrostkem. Dali mu rudý čaj s rumem, který páchl šňupavým tabákem. Pil dychtivě tu horkou ohavnost a roztával pomalu k životu. Ne, Lucy nebude strádat; jsem tu já, Lucy, abych tomu zabránil. Snad se teď právě probouzí; vstává už, podobna malému dítěti, a rozpomíná, se na včerejší bolest. Byl tak unaven, že se cítil stár, jako by byl jejím otcem. Nepůjdeš do bídy, Lucy; nic, nic se nesmí stát, ani slovem, ani po¬hledem nedám najevo, že o něčem vím. žij ve svém přepychovém snu, miluj, dělej, co chceš: jsem beztoho celý den pryč z domova a nemohu ti dát nic než bohatství. Měj si, Lucy, měj si, co chceš, a buď šťastna; tvé hrdé srdce tě uchrání před poklesnutím příliš těžkým...
Výrostek se vracel chvílemi z chodby s nepří¬větivou pozorností. Co tu chce tuhle ten veliký pán v kožiše, který sedí v koutě, otáčí prázdnou sklenicí v prstech a jaksi se usmívá? Proč ne¬platí a nejde po svém?
Vždyť je to nemožno, zděsil se Pelikán. Lucy už dnes trpí svým poměrem, dnes, kdy je mezi nimi sotva něco víc než marné řeči ! Už dnes přede mnou prchá s hrůzou provinilé a pláče ukrutnou citlivostí ! Co by si počala zítra nebo pozítří, až dojdou věci dále ? Copak Lucy, ho¬roucí a pyšná Lucy by mohla snést i - i - i zpronevěru? Udusila by se ponížením, rozryla by se děsem a hanbou až do hlubin srdce ! Mohu ji takhle nechat? ptal se Pelikán s úzkostí. Což nemohu ničím zabránit...
„Nechcete platit?“ ptal se výrostek zamra¬čeně.
Pelikán vytrhl hodinky. Bylo jedenáct. „Kdy jede první vlak do Prahy?“
„O půl dvanácté.“
„Jak je daleko na nádraží ?“
„Hodinu.“

Pln zmatku

vyskočil na nejbližší stanici z vlaku; nevěděl vůbec, kde je. Nevydržel už sedět, chtělo se mu utíkat přes černá pole a pruhy tvrdého sněhu, aby se vzpamatoval. Sví¬talo šedě a vlhce; sotva byl Pelikán za stanicí, sedl na patník u silnice a přemýšlel.
Mohl bych jí snad říci: odcházím od tebe, ale dám ti takové jakési věno, rozumíš ? abys byla živa z úroků. A pak ať se vdá ! V rychlosti po¬čítal, mnoho-li by mohl likvidovat; nebylo to nic. Žil vlastně ode dne ke dni. Nic platno, Lucy, mu¬síš se uskromnit; budeš sama píchat pro sebe šatečky, budeš stát u plotny, budeš večer co ve¬čer v starostech počítat, kolik jsi vydala...
Počal se třásti chladem, i vstal a šel nazdař¬bůh silnicí. Lucy, Lucy, co mám s tebou udělat? Vždyť tě nemohu pustit do takové bídy ! hleď, není to pro tebe, ach, dítě, nevíš, jak všední a únavná je chudoba! Měj rozum, Lucy; uvaž jen, co všechno jsi zvyklá mít - - - Přemýšlel usilovně, rozehřát rychlou chůzí. Ani nevěděl sám, jak to přišlo, ale začal ve velkém konstruo¬vat nový plán, jakousi ohromnou průmyslovou kampaň, která by mu vrhla do rukou nové mi- liony. Rázem viděl nutné akce a podrobnosti, po¬čítal, lámal budoucí odpor; při tom všem se v něm chvěla nesmyslná myšlenka, že si snad Lucy všechno jinak rozmyslí, zahrne-li ji novým a ještě větším bohatstvím. Zarazil se udýchán na temeni kopce, který stekl v jediném rozběhu. Nyní nebylo vidět silnici ani trať; dokola vlnily se rezavé jihočeské pahorky mezi černými le¬síky. Pustil se napříč přes pole, zmrazen a bez¬mezně umdlen. Konečně našel vesnici a padl do první hospody.

Pelikán

vyskočil jako udeřen. Copak může být Lucy šťastna v nuzotě? Lucy, jež je sám luxus, sám nákladný rozmar; Lucy, kterou uvedl do svého bohatství z přepychu velkého obchodního domu jejího otce právě před koneč¬ným krachem; Lucy, jež z nějakého pudu, z vášně, z potřeby, z naivnosti nebo já nevím proč musí, musí vyhazovat bláznivě peníze ! Vždyť všechno, co Ježek vydělá, jí nestačí na jediné šaty! - Ale, co na tom, namítal si; v případě rozvodu jí budu přec já platit alimenta, a já jí dám tolik...
Ale jaká pak alimenta, vzpomněl si najednou; vždyť ona se za Ježka vdá a pak přirozeně jim nemohu platit... To je nemožné, aby si Ježka vzala ! Musí zůstat svobodná, aby brala z mé ruky - Ale co z ní pak bude ? Poměr s Ježkem půjde nutně svou cestou; nevezmou-li se, bude z toho více méně veřejný... veřejný konkubinát. Společnost, ve které žila, jí to dá cítit, vy¬třídí ji a poníží; a ona sama, pyšná a prudká Lucy, bude nejhrozněji trpět sama nad sebou; vyrostla prostě v určitých . názorech... To ne¬smí být! rozvede-li se, ať si vezme Ježka a naučí se žít v chudobě, může-li; a já; myslil Pelikán, nabídnu občas Ježkovi peníze - Tu se sám za¬styděl: to přece by Ježek nemohl přijmout!

Udělat! udělat? udělat! skandují energicky údery kol. Ne, ne, ne, jaké dělání! Vždyť se ne¬může jiného udělat než zase láska! Ale je-li Lucy nešťastná, pak se musí něco udělat, aby nebyla! Udělat! udělat! Počkej, Lucy, jen po¬čkej, ukážu ti, co je láska; musíš být šťastna, i kdybych... Cože, jaké rozhodnutí ? Miluješ-li ji, tedy to dokaž; která oběť je dost veliká, abys ji přinesl ?
Nad zemí počalo svítat.
Pokojně, silně, neseno velikou bolestí, tluče srdce mužovo. Lucy, Lucy, vracím ti svobodu; jdi za svou láskou a buď šťastna. I tuhle oběť přinesu; jsi slabá a krásná - jdi, Lucy, a buď šťastnější. Krajina ubíhá za krajinou; tvrdé, urputné čelo se opírá o mrazivé sklo, aby pře¬mohlo opojení bolesti; avšak srdce jako by ši¬rokou, zející ranou už přijímá mír rozhodnutí. Řeknu jí to dnes večer, přemýšlí Pelikán, řeknu, že se rozvádíme; Lucy to po krátkém poplachu přijme. Za půl roku bude šťastna; Ježek ji bude nosit na rukou, bude jí rozumět lépe než já; a Lucy bude...

Vše se mu rozplynulo

v únavu bez konce. Každým úderem vlaku jako by se valila nová a nová vlna slabosti; bylo mu smrtelně teskno a při tom jaksi nesmírně pohodlno, jako by po prvé po letech odpočíval trpně a hluboce. Ne¬bránit se, po prvé v životě přijmout ránu; cítit s podivno jakým zadostučiněním, jak proniká na smrt hluboko. Ujel, přímo utekl z domova, aby byl po celý den sám a mohl jasně, bez¬ohledně uvážit, co s Lucy, co udělat, jak roz¬hodnout ten hrozný poměr; ale nyní nemohl a snad ani nechtěl nic než nechat se trpně unášet vlastní bolestí. Hle, tam venku se zažíhají první světélka nového dne; lidé se vzbouzejí, opouště¬jíce s lítostí teplé bezvědomí. Teď, teď Lucy ještě spí; viděl její široký polštář, rusé vlasy má zmuchlané pod líčkem; jsou snad ještě pro¬vlhlé pláčem, který se do nich řinul, dětským pláčem, kterým se unavila. Je bledá a krásná; ah, Lucy! vždyť tahle slabost není nic jiného než láska ° Cože, jaké to rozhodnutí jsem chtěl nalézt? Vždyť přec je rozhodnuto, že tě miluji!

Tu noc čekal?

starý sluha v předsíni pánovy ložnice, aby mu připravil večerní koupel. Byla půlnoc, a pán nešel. Sluha se přiblížil po špič¬kách ke dveřím pracovny a naslouchal; slyšel pravidelné, těžké kroky od stěny . ke stěně, sem tam, bez konce. Vrátil se tedy do své lokajské lenošky, usínal chvílemi a probouzel se chladem. O půl čtvrté vyskočil z tvrdého spánku; viděl pána, jak si obléká kožich, i jal se drkotat tisíc omluv, že usnul.
„Musím odejet,“ přerušil ho Pelikán. „Vrátím se večer.“
„Mám zavolat vůz?“ ptal se sluha.
„Není třeba.“ Pěšky šel Pelikán k nejbližšímu nádraží. Slabě mrzlo, ulice byly prázdné jako ve snu a pusté samotou smrti; na nádraží několik lidí spalo na lavičkách a jiní tiše, trpělivě mrzli, stočeni jako zvířata. Pelikán si vybral na tabuli odjezdů první vlak kamkoliv a jal se přecházet po dlouhém koridoru. Zapomněl zatím na, svůj vlak, vyhlédl si jiný a konečně ujížděl v prázd¬ném kupé, nevěda ani kam. Byla ještě noc, i stáhl lampu a vtiskl se do kouta.

Domů přišel

na pohled klidný. Večeře byla zamlklá a uhýbavá; Lucy nemluvila, čímsi sklí¬čeně zabrána, a sotva snědla několik soust, chtěla odejít. „Počkej,“ řekl a přistoupil k ní s hořícím doutníkem, aby se jí podíval do očí.
Lucy zvedla k němu oči náhle plné odporu a hrůzy. „Nech mne,“ prosila a předstírala kašel, jako by ji kouř dusil.
„Kašleš, Lucy,“ řekl, nespouštěje s ní oči. „Musíš jet odtud.“
„Kam,“ šeptala zděšeně.
„Do Italie, k moři, kamkoliv. Musíš do lázní. Kdy pojedeš ?“
„Nepojedu,“ vykřikla prudce. „Já nikam ne¬chci ! Vždyť mně nic není“
„Jsi bledá,“ pokračoval s neodchýleným po¬hledem pátrání. „Neslouží ti to tady. Musíš se dva, tři roky léčit.“
„Nikam, nikam, nikam nepůjdu,“ vyhrkla strašně vzrušena. „Prosím tě, co... Nepůjdu,“ vykřikla hlasem plným slz a vyběhla z pokoje, aby nepropukla v pláč.
Pelikán s rameny skloněnými odešel do své pracovny.

A nyní

s hrůzou a jakýmsi temným hněvem na sebe sama pociťoval, že není schopen odpověděti čímkoliv na tento úder. Ve své slabosti měřil velikost své porážky. Něco se musí stát, něco udělám, opakoval si zarytě; ale tu hned zas viděl Lucy u klavíru s očima pal¬čivě zachmuřenýma, Lucy bledou a couvající, krásnou paní na vltavské hrázi, a zase ho za¬plavila nesnesitelná muka bezmoci.
Konečně se zmohl na to, že vstal a sestoupil do vozu. Automobil klouzal tiše do středu Pra¬hy; tu zalily se najednou Pelikánovy oči krví a on počal křičet na řidiče: rychleji: rychleji! Těžce supěl závalem náhlé zuřivosti; měl po¬třebu vletět jako projektil do lidí, drtit je, na¬razit s hrozným třeskem na nějakou překážku.
Rychleji ! rychleji ! blbče u volantu, proč se vy¬hýbáš ? Vyjevený řidič pustil vůz plnou rych¬lostí; houkačka řvala bez ustání, bylo slyšet křik lidí; byli by skoro přejeli člověka.

Na kamenné hrázi

u Troje stojí dva lidé. Krásná paní pláče, přikládá ke rtům šáteček; a k ní se naklání vousatá tvář muže se zuby obnaženými bolestí a vášní, a mluví... „Musíš, musíš se rozhodnout, už nelze takhle...“ Ten obraz trýznil Pelikána s celou svou ukrut¬nou zřetelností. Tak daleko to s nimi došlo, řekl si zdrceně; ale, bože, co s tím mám dělat? Mám promluvit s Lucy nebo s ním? A co udělám, řeknou-li: ano, milujeme se? A proč to chtít slyšet, když už je to... tak dalece jasno... Jeho těžké ruce se svíraly na desce stolu. Čekal, že ho popadne běsný záchvat vzteku; ale zatím to byla jen nekonečná chabost, která ho dusila. U tohohle stolu už rozhodl tolikerý zápas; od¬tud rozkazoval lidem a věcem; tady zachycoval a zasazoval rány se strašnou, okamžitou rych¬lostí dobrého boxera.

Pelikán

položil hlavu do dlaní a zastenal útrapou. Vždyť sám je snad tím vinen, že to došlo tak daleko! Poslední měsíce opravdu Lucy zanedbával, opravdu sám se obestavěl mlčením; ale bylo tolik práce, tolik ukrutného boje! Musil sedět v továrně, v bance, v deseti správních radách; je třeba peněz a továrna nestačí; je třeba peněz... především pro Lucy. Lucy spo¬třebuje příliš mnoho; nikdy jí to neřekl, ale u čerta, stojí ho to všechen jeho čas, aby jí bylo možno tak žít. Všechen čas, všechny dny. Ah, v těch posledních měsících chvílemi postřeho¬val, že se něco děje, že se už něco stalo; proč byla Lucy smutná a vyhýbavá, proč pobledla zamyšlením, zhubeněla jaksi a uzavírala se před ním? Viděl to dobře a s pronikavou starostí, ale odsunul ji skoro násilím. Bylo třeba myslet na jiné, naléhavější věci... Najednou mu vy¬tanula s mučivou jasností poslední návštěva Ježkova. Přišel . pozdě, rozcuchaný a vyjevený; sedl si stranou a s nikým nemluvil. Mladá paní, blednout trochu, s chvějí tím se úsměvem se k němu blížila; tu Ježek vstal a jako by ji před sebou tlačil očima, nutil ji ustupovat do oken¬ního výklenku; řekl jí šeptem několik slov, Lucy sklonila hlavu jakýmsi truchlivým „ano“ a obrátila se k ostatním. Tehdy si Pelikán s ne¬volností předtuchy umínil, že dá pozor. Bylo však tolik práce! tolik okamžitých starostí!
Lahodný zvonek tloukl osm.

Silné,

přežvykující čelisti se zachvěly. Vždyť se to nedálo jen doma, připomíná si Pelikán te¬prve nyní. Málokdy provázel svou ženu do kon¬certu; tu pak seděl, rád, že je vedle ní, a myslil na své věci. A hle, tu vždycky se našel, opřen o stěnu s hlavou pochýlenou, docent Ježek; bůh ví, co ta hudba znamená, ale v některých chví¬lích se Lucy zachvívá a pobledne vzrušením, a tu zvedne Ježek hlavu a utkví na ní z dálky strašným, planoucím pohledem, jako by vše¬chna ta hudba se řinula z jeho srdce. I Lucy ho vyhledá očima nebo je zavírá v němé kompli¬citě; rozumějí si jaksi na dálku, hovoří spolu nadlidskými tóny, jež zaplavují prostor; a ces¬tou domů pak Lucy nepromluví, neodpovídá, zakrývá si ústa i oči kožešinami, jako by se vší mocí nechtěla vzdáti jakési veliké chvíle, vy¬tvořené hudbou a... bůh ví čím ještě.

Pelikán

svírat čelisti, jako by něco vší silou překusoval. Tak tedy Ježek, jeho přítel z mlá¬dí... Vzpomněl si, jak uvedl kdysi Ježka do salonu ,své paní, vlasatého, vousatého, schýle¬ného v ramenou, učence trochu směšného a roz¬pačitého, s užasle dětským pohledem za brýlemi; uvedl ho skoro mocí, s dobrosrdečnou převahou, jako nějakou novou a komickou hračku. Ježek přicházel zřídka, styděl se jaksi a mimo to se brzo na smrt zamiloval do mladé paní; Pelikán si toho všiml s potěšením vlastníka, neboť byl pyšný na svou vzrušenou, zářící ženu, plnou prudkého a svrchovaného ducha. Naléhal na přítele, aby jen chodil častěji; Ježek plaše uhý¬bal, zardíval se rozpaky .a trýzní, raději by se už nikdy neukázal; nicméně vracel se po čase, zmučenější, zamlklejší, rozechvělejší, bez míry šťasten a rozryt, když ho domácí pane vylovila z ostatních hostů a zatáhla ke klavíru, kde pre¬ludujíc bílýma rukama mluvila, mluvila, mlu¬vila se zářícíma, trochu výsměšnýma očima, upřenýma na ježatou hlavu nešťastného docenta. Tehdy, ano, tehdy Pelikán necítil nejmenší sou¬strasti s trápeným člověkem; bavil se králov¬sky na účet svého přítele, cítě se životně příliš mocný, než aby ho napadlo...

Po obědě opět hrála,

neslyšela ho přijít, ani odejít. Jakou strašnou sílu, jaké zoufalé a vznosné odhodlání, jaký tajemný po¬kyn chtěla nalézti v tom burácejícím přívalu tónů, anebo čím se to opíjela, anebo s čím tak hovořila, planoucí a vytržená? Pokorně sklonil hlavu; jeho tvrdé čelo bylo zabedněno hlucho¬tou zvyku, jeho mozek naučil se klidně pracovat v řinčení parních kladiv a pronikavém vytí sou¬struhů drtících železo; tento křik něhy a bo¬lesti, který se řinul z otevřeného klavíru, byl mu jako cizí řeč, již by se marně snažil dešifro¬vati. Čekal, že dohraje a vstane; byl by ji k sobě zavolal na pohovku a řekl jí, že je una¬ven, že to, co nyní dělá, je nad síly člověka; ani si nezapálil doutník, aby jí kouř neobtěžoval. Avšak nevěděla o něm, ponořena do jiného světa; i pohlédl konečně na hodinky a odešel po špičkách, aby jel do továrny.

Tedy

dnes ráno, opakoval si utkvěle. Proto byla Lucy tak zaražená, tak... bůh ví... Když přišel v poledne domů, hrála na klavír; poslou¬chal ve vedlejším pokoji, a nikdy dosud mu ne¬připadlo, že by byly na světě věci tak hrozné, rozryvné, uchvácené, jaké slyšel jásati a vzly¬kati v její hudbě. K obědu přišla bledá, s očima palčivě rozžatýma, a skoro nejedla; nemluvili mnoho, jako vůbec v poslední době neměl jí co říci, příliš zaujat továrním zápasem, o kterém ona ani nevěděla.

Tykal.

„ Pak ještě řekl: ‚Zítra na shledanou.‘ Bylo to v jedenáct ráno.“
„Děkuju.“ Pero znovu zašustilo po papíře. Bliss se obrá¬til; usmíval se přivřenýma očima jako dříve.
„Podívám se do Švédska,“ povídal, ceně zuby, „ocelárny tam mají něco nového.“
„Šťastnou cestu,“ odpověděl Pelikán a podal mu šek; a protože bylo zřejmo, že chce ještě pracovat, Bliss se potichu vytratil. Avšak nyní je ticho v pracovně, jako by Pelikán zkameněl; dole pod okny dupá čekající, zkřehlý šofér; ně¬jaké hlasy mrznou . na dvoře. Pří jemným zvon¬kem bije v kovových hodinách sedm. Pelikán zavírá stůl, chápe se telefonu a volá číslo svého bytu.
„Je paní doma ?“
„Ano,“ odpovídá telefon. „Mám ji zavolat?“ „Ne,“ a pověsiv telefon, usedl.

„Do Německa,“

opakoval Bliss s úsměvem plným zlata. „Dál nic ?“
„Budete-li mít příležitost, proč ne,“ žvýkal Pelikán mezi zuby. „Ale vraťte se brzo.“
Byla chvíle ticha. Bliss neslyšnými kroky přešel k oknu a díval se ven. Továrna, už umlklá, svítila velikými okny jako skleněný palác.
Pelikán ustavičně psal.
„Viděl jsem dnes ráno vaši paní,“ ozvalo se od okna hlasem bezúsměvným a stísněným. „Tak,“ vypustil Pelikán, nehýbaje se; ale šus¬tění pera náhle přestalo jako v očekávání. „Jela do Stromovky,“ mluvil Bliss, neobraceje se. „Tam vystoupila a nechala se převézt do Troje. V zámečku ji čekal...“
„Kdo ?“ ozval se Pelikán po chvíli.
„Docent Ježek. šli po navigaci... Paní pla¬kala. U přívozu se zase rozloučili.“
„O čem mluvili,“ řekl Pelikán jaksi bez otázky.
„Nevím. On řekl: ‚Musíš se rozhodnout, už nelze, nelze takhle - -‘ Ona plakala.“
„On jí –“

„To znamená stávku,“ pokoušel se ředitel za¬čít ještě jednou.
„Bliss !“ křikl Pelikán, jako se volá na milého psa, a dal se do psaní.
Ředitel se poroučel, váhaje jako ten, kdo by měl býti ještě zavolán zpátky; ale Pelikán ne¬slyšel.
Bliss opřel se tiše o skříň a čekal; usmíval se na své lesklé boty, na své nehty, na vzorec ko¬berce ... Jeho sladké, židovské oči se mhouřily jako u blažené kočky, napolo uspané teplem a šustěním pera po papíře.
„Pojedete do Německa,“ ozval se Pelikán; ne¬přestávaje psát.
„Kam?“ usmívat se Bliss.
„Ke konkurenci. Podívat se... Vy víte, nač.“ Bliss se polichoceně usmál. Byl to průmyslový špion a rozený vyzvědač. Kdyby se byl našel státník, který by ho použil s jeho měkkou ele¬gancí, úžasnou drzostí a dívčíma očima, byl by sloužil kterékoliv politice nebo zradě; takto však brousil po všech zemích, vpíjeje do svých při¬mhouřených, usměvavých očí tajemství prů¬myslových organisací, výroby, patentů a trhů, aby je prodával konkurenci. Byl s podivnou vděčností oddán Pelikánovi, který ho byl ob¬jevil v ubohé bídě polského utečence a postavil na nohy. Nyní chápal, že jde o to, zahrát špatný kousek německé soutěži; bylo to po¬prvé, že ho Pelikán sám požádal o takovou službu.