Bullet for the love

I cut my veins,
Blood love kills
All my dreams.
My heart needs you,
I MISS YOU!
I NEED YOU!!
I LOVE YOU!!!

One little bullet,
Is laying on the board.
Suicide or not?
It doesnt really matter now…

One last shoot,
It´s killing me!
Good bye cruel love,
Cruel girl,
Cruel world…

Dark soul

Someone kills my heart,
I cannot feel ...
My soul's like vampire now,
Leave this place of light.

Liar's playing at your friend,
Kill this false shit, save my mind.
Don't you feel I'm dangerous?
Don't you feel like sacrifice?

I wish to stop the vampire inside me,
I'm blinding you with my love.
Now you cannot liberate youself,
Now you're full in my power.

Is this love?
This fucking lies?
Yes...
This is love, nothing else...

Tainted One

You are the tainted one,
Who killed the God.
You are the tainted one,
Who killed for blood!

I feel the pain,
I feel it everywhere!
It’s very real now,
I feel it inside you!

Everyone is like a beast.
Look all around not only to east,
All the pain comes throw you.
Take me out from this fucking crew…

Look to this hands,
And to blood on the fingers.
Many people die for you,
Can you feel their powers?

All this kills gave you a power,
You’re a fucking beast
which looks like saver!

FUCK YOU!

„Sbohem,“

rekl Jirí, podávaje mu ruku. Tyldin muz nevidel podávané ruky. Sel ke dverím, klopýtaje o zidle, hmatal do prázdna po klice... „Sbohem,“ loucil se ve dverích zlomeným hlasem, „a... dekuji vám.“
Jirí osamel. Pot nesmírné slabosti vyvstal mu na cely. Slozil jeste akta rozevrená na stole a zavolal bytnou; kdyz prisla, precházel po pokoji a tiskl obe ruce k srdci; zapomnel uz, co na ní chtel.
„Pockejte,“ zavolal, kdyz odcházela. „Prijde-li sem dnes... nebo - zítra, nebo kdykoliv má sestra Ruzena, reknete, ze mi není dobre, a ze... prosím, aby nikdo ke mne nechodil.“
Pak ulehnuv na svou starou pohovku, vyhledal ocima novou pavucinu, která pribyla v koute nad jeho hlavou.

co je ?

zeptal se Jirí ostre: „Jirko,“ vydechla Ruzena.
„Mám návstevu,“ odbyl Jirí a obrátil se k svému hosti. „Prosím.“
Ruzena se nehýbala.
Tyldin muz se zapotil studem a strachem. „Tady jsou... prosím... ty doklady, listy, co nám psal její muz a jiné dopisy... zachycené...“
Ruzena se zachytila dverí. „Ukazte,“ rekl Jirí, vzal listy, tváril se, jako by chtel císt první dopis, ale tu zmáckl vse v hrsti a donesl Ruzene. „Tady más,“ rekl se zlým úsmevem, „a ted promin. A do banky uz nechod... vybírat; sla bys marne.“ Ruzena ustupovala beze slova, s tvárí popelavou.
„Tedy vás závod,“ pokracoval Jirí chraptive, zavíraje dvere.
„Ano, vyhlídky jsou... nelepsí, a kdyby byl kapitál... zatím ovsem bez úroku...“ „Poslyste,“ prerusil ho Jirí bez okolku, „já vím, ze je to vsechno vase vina; mám informace, ze nejste opatrný, ani - ani kulantní „Já bych se vynasnazil,“ koktal Tyldin muz, hlede na nej psíma ocima, jimz Jirí uhýbal. „Jak bych vám mohl duverovat?“ krcil Jirí rameny.
„Ujistuji vás, ze... bych si vázil vasí duvery: ., a vsemozne... Máme deti, svakre !“ Strasná, trapná lítost zmucila srdce Jirího.
„Prijdte si -- za rok,“ zakoncil posledním zbytkem své praskající vule.
„Za rok .: . boze...“ vzdychl Tyldin muz, a jeho bledé oci se zalily slzami.

Ruzena

„Je dobre,“ utal suse. „Ríkám, ze si to rozmyslím.“
Blesk nenávisti slehl ocima Ruzeny; ale hryzla se do rtu, sklonila hlavu a odesla. Nazítrí ho cekala doma nová návsteva: Tyldin muz, tezkopádný, rudý, plný rozpaku a psí pokory. Jirí se dusil hanbou a zlostí; a ani neusedl, aby prinutil návstevu státi.
„Co si prejete?“ rekl netázavým tónem úredníka.
Tezkopádný muz se zachvel a dostal ze sebe „Já ... já ... totiz Tylda... posílá nejaké dokumenty... které jste si prál...“ a jal se zimnicne hledati po kapsách.
„Naprosto neprál,“ odkývl Jirí rukou. Nastala mucivá pausa.
„Tylda vám psala... svakre...“ zacal nestastný továrník, rudna jeste více, „ze nás závod, zkrátka, kdybyste se chtel úcastnit...“
Jirí ho úmyslne nechával tonouti.
„Totiz... vec není tak spatná, a kdybyste se úcastnil, zkrátka, nás obor má budoucnost a... jako spolecník...“
Dvere se tise otevrely a v nich stála Ruzena. Zkamenela, kdyz uvidela Tyldina muze.

Jirí

uz neposlouchal. Z dálky slysel zaloby, výkriky, plac... Cítil se bezmezne ponízen. Peníze, peníze, ale copak slo jenom o peníze? Kriste Pane, co se to stalo? Proc zhrubla ustaraná a materská Tylda, proc kricí ta druhá, proc zhrublo a znechutilo se mé vlastní srdce ? Copak slo vubec o peníze? Pocítil divnou schopnost a skoro chut urazit Ruzenu, ríci jí neco surového, ponizujícího, pánovitého...
Vstal s jakousi lehkostí. „Pockej,“ rekl chladne. „To jsou mé peníze. A já,“ dokoncil s velkolepým propoustecím gestem, „si to rozmyslím.“
Ruzena vyskocila s ocima plnýma úleku. „Ty -- ty...“ koktala. „Ale ovsem... rozumí se... Prosím te, Jirko... ty's mne snad nerozumel... to jsem nemínila...“

Má deti.

Ruzeno,“ namítl Jirí tise.
„Nemusila si je udelat,“ vykrikla drsne, dusíc se plácem. „Vzdycky nás okrádala, má ráda jen peníze! Pro peníze se vdávala, od malicka se chlubila, ze bude bohatá... Vzdyt je hnusná, nízká, hloupá, - rekni, Jirko, co na ní je? Vís, jaká byla, kdyz se jim vedlo lépe! Tlustá, nadutá, neprátelská... A ted by si chtela... vzít na mne... Jirí, ty bys to dovolil ? Ty mne zas vyzenes? Spís se utopím, nez bych sla zpátky!“
Jirí poslouchal s hlavou sklonenou k zemi. Ano, ted to devce bojuje o vsechno, o svou lásku, o své stestí; pláce vztekem, její hlas zní vásnivou nenávistí ke vsemu ostatnímu, k Tylde, ale i k nemu, který jí muze vse vzíti. Peníze! to slovo jako bicem svihlo Jirího, kdykoliv je rekla; pripadalo mu nestoudné, spinavé, urázlivé...
„... Bylo to pro mne jako zázrak, kdyz's mne nabídl peníze,“ plakala Ruzena. „Vzdyt je to pro mne svoboda a vsechno! Sám's mne je nabídl, Jirko, nemela je vubec nabízet, kdybys mne je chtel zase brát! - Ted, kdyz na ne pocítám...“

P. S.

Stran Ruzeny jsi ríkal, ze jsem lhala. Az prijede muj muz do Prahy, prinese Ti doklady. Ruzena si nezasluhuje Tvé podpory a slechetnosti, neb delá nám hanbu. Muze se radeji vrátit k svému muzi, on jí odpustí, a ona nemusí ujídat chleba nevinným detem.“

Jirí odhodil dopis. Bylo mu horko a osklivo. Z rozdelané práce na stole zavála na nej zoufalá prázdnota, tezká koule hnusu stoupala mu do hrdla; i nechal vseho a sel k Ruzene. Byl jiz na schodech pred jejími dvermi, ale tu mávl rukou, sestoupil a coural sám po ulicích. Videl z dálky mladou zenu v kozisinách, zavesenou do dustojníka; rozbehl se za nimi jako zárlivec, ale Ruzena to nebyla. Videl jasné zenské oci, slysel smích na ruzových rtech; videl zeny zárící, zvonící stestím, duverné, plné radosti a krásy. Unaven vrátil se konecne domu. Na jeho pohovce lezela Ruzena a plakala. Tyldin dopis válel se otevren na zemi.
„Ta skrblice,“ vzlykala vásnive, „ze se nestydí ! Chce te okrást, Jirko, o vsechno okrást; nedej se, never jí ani slovo! Ty nemás ponetí, jaká to je prohnaná a lakomá zenská ! Proc mne pronásleduje? Co jsem jí udelala? K vuli tvým penezum... mne... tak ostouzet! Jde jí jen... jen o tvé peníze! Vzdyt je to hanba!“

Milý Jirí,
lituji, ze jsme se rozesli v takovém nedorozumení. Kdybys vedel vse, vím, ze bys cetl jinak tento dopis. Jsme v zoufalém postavení. Kdyby se nám podarilo zaplatit ted padesát tisíc, byli bychom zachráneni, neb nás prumysl má budoucnost a do dvou let se pocne vypláceti. Dali bychom Ti vsechny záruky pro budoucnost, kdybys nám ted pujcil peníze. Byl bys spolumajitelem závodu a bral bys podíl z výnosu, az se zacne vypláceti.
Prijd se podívat na nás závod, uvidís sám, ze má budoucnost. Poznás také nase deti, jak jsou milé a hodné, pilne se ucí a nepreneses pres srdce, abys jim znicil celou budoucnost. Aspon pro ty deti to udelej, neb je to nase krev, a Karel uz je velký a chytrý a má velkou budoucnost. Odpust, ze tak písi, jsme celí rozcileni a veríme, ze nás zachránís a ze budes mít rád nase deti, neb más dobré srdce. Prijd urcite. Az Tyldicka vyroste, sla by ráda k strýckovi za hospodyni, uvidís, jak je milá. Nepomuzes-li nám, muj muz to neprezije a ty deti budou zebráci. Zdraví Te, drahý Jirí, Tvá nestastná sestra Tylda.

Tylda

Vís, ona Tylda,“ vydralo se jí z cista jasna. „Proto se jim vede tak spatne, ze její muz je hlupák. Rucil za neho a pak musel platit... Je tím sám vinen, mel myslit sám na deti; ale kdyz nicemu sám nerozumí ! Mel agenta, který ho okradl, a vubec kazdému uverí... Vís, ze ho zalují pro zavinený úpadek ?“
„Nevím nic,“ uhýbal Jirí; videl, ze na tohle myslila po celou noc, a bylo mu jaksi stydno. Ruzena necítila jeho tichý odpor: prisla do ráze, celá se rozpálila a hned se vytasila se svými nejvetsími kartami: „Chteli uz na mém muzi, aby jim pomohl; ale on si opatril zprávy a vysmál se... Tam prý dát peníze, rekl, to je rovnou vyhodit je; mají na tri sta tisíc pasiv...
Blázen, kdo by tam strcil jediný halír; prisel by o vsechno.“
„Proc mi to ríkás ?“
„Abys to vedel,“ nutila se do lehkého tónu. „Vís, ty jsi takový dobrák, nechal by se's treba o vsechno pripravit...“
„To jsi hodná,“ rekl, nespousteje s ní oci. Byla napiatá jako luk, horela chutí ríci jeste neco více, ale jeho pozornost ji tísnila; pocala se bát, aby nesla prílis daleko. Prosila, aby jí nasel nejaké místo, ze nikomu, nikomu nechce být na obtíz, ze se omezí ve vsem, ze by nemusila mít tak drahý byt... Ted, ted snad navrhne, ze by mu vedla domácnost! Cekal s tlukoucím srdcem, ale ona odvrátila oci do okna a zacala s jiného konce.
Den nato prislo psaní od Tyldy.

Ruzena

Ale Ruzena plakala dále: „Chce mne vsechno zkazit! Sotva jsem zacala zít trochu lépe, uz je tu, pomlouvá a chce mne vzít... Rekni, ty verís, co ti napovídala?“
„Ne.“
„Vzdyt já jiste nic nechci nez být svobodná ! Copak nemám právo, abych byla trochu stastnejsí? Já chci tak málo, byla jsem tady tak stastná, Jirko, a ted prijde ona
„Neboj se,“ rekl a sel rozsvítit lampu. Ruzena ihned prestala plakat. Díval se na ni pozorne, jako by ji videl po prvé. Hledí k zemi, rty se jí chvejí; ah, jak je hezká a mladistvá! Má nové saty, na rukou nové rukavicky napjaté k prasknutí, pod sukní vyhlízejí hedvábné puncochy... Malické, nervosní prsty si hrají s nitemi roztrhaného povlaku na pohovce.
„Odpust,“ rekl s povzdechem, „mám ted nejakou práci.“
Poslusne vstala. „Ach, Jirko,“ zacala a nevedela dále. S rukama sepjatýma na prsou, rychlým a zmuceným pohledem, bledými rty stála tu jako obraz strachu. „Bud bez starosti,“ rekl krátce a sedl si ke své práci.
Den nato sedel nad svými akty az do soumraku. Snazil se hladce a bezvedome zapadnouti do mechanismu práce, nutil se delati rychleji a rychleji, ale kazdým okamzikem se v jeho práci otvírala a sírila zivá trhlinka bolesti. Vtom prisla Ruzena. „Jen pis,“ zaseptala, „já te nebudu vyrusovat.“ Sedela tichounce na pohovce, ale cítil stále na sobe její vásnivé a vybdelé oci.
„Proc's ke mne neprisel ?“ vyhrkla náhle. „Byla jsem dnes doma.“ Vycítil v tom doznání, které ho dojalo. Polozil péro a obrátil se k ní; byla oblecena cerne jako kajícnice, bledsí nez jindy, s ubohýma ruckama, sepjatýma na klíne, jez z dálky cítil chladnouti: „Je tu skoro zima,“ zabrucel omluvne, a pokusil se hovoriti jako jindy, nedotýkaje se vcerejsku. Odpovídala pokorne a sladce jako vdecné devcátko.

„Kde bych byla?“ podivila se uprímne. „Ah, tady je pekne! Jirko, já jsem tak ráda u tebe!“ Dýchala z ní radost a mládí, jiskrila stestím. „Pojd si sednout ke mne,“ prosila, a kdyz sedl vedle ní na pohovce, vzala ho kolem krku a opakovala: „Já jsem tak ráda, Jirko!“ Oprel tvár o její chladnou kozisinku, zrosenou podzimním mzením, nechal se slabe kolébat a myslil si: At byla kdekoliv - co mne je konecne po tom? aspon ze prisla hned pak ke mne. Ale jeho srdce mrelo a svíralo se podivnou smesí pronikavé bolesti a sladké vune.
„Co je ti, Jiríku?“ vykrikla ulekane.
„Nic,“ rekl ukolébán. „Byla tu Tylda,.“
„Tylda!“ opakovala a ztrnula. „Pust,“ ozvala se po chvíli. „Co ríkala ?“
„Nic.“
„Vid, mluvila o mne ? Ríkala neco zlého ?“
„Tak – trochu.“
Ruzena se dala do zlostného pláce. „Ta spinavá zenská! Nic, nic mne nepreje! Copak já za to mohu, ze se jim - vede spatne ? Prisla jiste jen proto, ze... ze... ze nejak zvedela, co's pro mne udelal ! Kdyby se jim vedlo lépe, ani by si na tebe nevzpomnela ! Je to tak hnusné ! Vsechno by chtela pro sebe... pro své deti ... ty protivné deti!“
„Nemluv uz o tom,“ prosil Jirí.

Tyldo

rekl chraptive, sezehuje ji ocima, „ty lzes !“
Tylde se trásly ruce a tváre, ale jeste se nevzdávala. „Uvidís sám,“ koktala. „Ty jsi takový dobrák. Neríkala bych ti to, kdyby... kdyby mi te nebylo líto. Ruzena te nikdy nemela ráda. Ríkala o tobe, ze jsi „Jdi pryc,“ krikl bez sebe vztekem, „pro Krista; dej mi pokoj!“
Tylda pomalu vstávala. „Mel bys... mel by si's nalézt lepsí byt, Jirko,“ rekla s hrdinným klidem, „podívej se, co je tu spíny. Nechtel bys kosícek hrusek ?“
„Nic nechci.“
„Musím uz jít... Tady más tak temno... Ah boze, Jirí, tak na shledanou.“
Krev mu busila ve spáncích, hrdlo mel sevrené; pokusil se o práci, ale sotva usedl, rozlámal vzteky drzátko, vyskocil a bezel k Ruzene. Vybehl k ní urícen a zazvonil; prisla otevrít paní bytná, a ze prý mladá paní uz od rána je venku; má snad neco vyrídit?“
„Není treba,“ zahucel Jirí a vlekl se domu, jako by nesl nesmírnou tíhu. Doma usedl nad akty, oprel hlavu o dlane a zacal studovat; ale míjela hodina, a on neobrátil ani stránku; prisel soumrak, setmelo se, a nerozsvecel. Tu sveze, radostne zarincel zvonek, v predsíni zasustela sukne a do pokoje vtrhla Ruzena. „Ty spís, Jirko?“ smála se líbezne. „Boze, jak je tu tma! Kde jsi ?“
„He, pracoval jsem,“ vypravil ze sebe zaschle.
Pokoj zavonel chladem a nesmírne jemnou vuní. „Poslys,“ zacala vesele.
„Chtel jsem jít k tobe,“ prerusil ji, „ale myslil jsem, ze treba nejsi doma.“

Jirí se mracne díval oknem.

„Ruzena utrácela,“ soukala ze sebe Tylda, „delala mu dluhy, a to vís... Vsimnul si's, jaké má prádlo?“
„Ne.“ Tylda vzdychla a neco si stírala s cela. „Ty nevís, co to stojí... Koupí si treba kozisiny za tisíce; pak je prodá za pár set, aby zaplatila boty. Úcty pred ním schovávala; pak chodily zaloby... Ty o tom nevís ?“
„Ne. Já s ním nemluvím.“
Tylda kývala hlavou. „Vís, on je divný, já neríkám... Ale kdyz mu nespraví kousek prádla, ze s neho vsude padají nite, a kdyz sama chodí jako vévodkyne... A lze mu... A behá s jinými...“
„Prestan,“ prosil Jirí zmucen.
Tylda spravovala smutnýma ocima potrhanou pokrývku na posteli. „Nenabídla ti... snad,“ ptala se nejiste; „ze by ti vedla domácnost? ze bys najal vetsí byt... ze by ti varila...“
Jirímu se bolestne sevrelo srdce. To ho dosud nenapadlo. Ale Ruzenu také ne ! Boze, jak by byl stasten! „Já bych to ani nechtel,“ rekl príkre, premáhaje se ze vsech sil.
Tylde se podarilo zvednout oci. „Ona by snad také nechtela. Má tady... svého dustojníka. Presadili ho do Prahy. Proto utekla... za zenatým. To ti jiste nerekla.“

Ano, byl to nový zivot. Jeho hrozné nevolnosti ho opustily, kdyz rychle polykal svuj obed, aby behal po nescíslných patrech, hledaje pokoj, kdyz se vracel urícen jako lovecký pes a blazený jako zenich, kdyz v noci hltal akta nadpocetné práce, az konecne usínal ubit a nadsen bohatým dnem. Nicméne musil se spokojit, ach, pokojem bez vyhlídky, sametovým a hnusným pokojem hrísne drahým, kde zatím ulozil Ruzenu. Nekdy ho sice uprostred práce prepadala mdlobná slabost, vícka se mu chvela, pot závrati zaléval mu celo náhle zsinalé; ale dovedl se prekonat, sevrel zuby a polozil celo na chladnou stolní desku, ríkaje si umínene unes! musís unést! vzdyt nezijes jen pro sebe! - Opravdu, okríval den za dnem. Byl to nový zivot.
Az jednou dostal necekanou návstevu. Prisla jeho druhá sestra, Tylda, vdaná nekde blízko za malého prumyslníka, kterému se nevedlo. Navstevovala ho vzdycky, kdyz prijela pro neco do Prahy, - delala obchodní cesty, starala se o vsechno; vzdy posedela s ocima sklopenýma a uhýbavýma a mluvila sporými, tichými slovy o svých trech detech a tisíci starostech, jako by na svete nebylo nic jiného. Dnes vsak se jí zdesil; dýchala tezce, stírala si stále pavuciny starosti a její prsty, znetvorené psaním a sitím, se dotýkaly jeho srdce drsnou soustrastí. Chvála bohu, vypravila ze sebe po cástech, deti jsou zdrave a hodné; ale dílna stojí, stroje uz nejsou k potrebe, práve na ne hledá kupce...
„A Ruzena je tady,“ rekla náhle polootázkou a marne se pokousela zvednout oci. Ku podivu, kamkoliv se zahledela, byla nejaká díra v koberci, protrzený povlak nábytku, ubohé a nespravované stárnutí vecí... Skutecne, ani on, ani Ruzena si takových vecí nikdy jaksi nevsimli. Tísnilo ho to, díval se stranou; stydel se jejích ocí, pilných jako jehla a pomalých jako nekonecná starost.
„Utekla svému muzi,“ zacala bezcílne, „ríká, ze ji trápil. Snad trápil, ale... vsechno má svou prícinu...“
„I on mel prícinu,“ sla dále, kdyz se nedockala otázky. „Vís, Ruzena je... já nevím.“ Umlkla, stehujíc tezkýma ocima velikou díru v koberci. „Ruzena je nehospodyne,“ zacala po chvíli. „Ovsem, nemá deti, nemusí pracovat, o nic se nestará, ale...“

Ano, byl to nový zivot. Jeho hrozné nevolnosti ho opustily, kdyz rychle polykal svuj obed, aby behal po nescíslných patrech, hledaje pokoj, kdyz se vracel urícen jako lovecký pes a blazený jako zenich, kdyz v noci hltal akta nadpocetné práce, az konecne usínal ubit a nadsen bohatým dnem. Nicméne musil se spokojit, ach, pokojem bez vyhlídky, sametovým a hnusným pokojem hrísne drahým, kde zatím ulozil Ruzenu. Nekdy ho sice uprostred práce prepadala mdlobná slabost, vícka se mu chvela, pot závrati zaléval mu celo náhle zsinalé; ale dovedl se prekonat, sevrel zuby a polozil celo na chladnou stolní desku, ríkaje si umínene unes! musís unést! vzdyt nezijes jen pro sebe! - Opravdu, okríval den za dnem. Byl to nový zivot.
Az jednou dostal necekanou návstevu. Prisla jeho druhá sestra, Tylda, vdaná nekde blízko za malého prumyslníka, kterému se nevedlo. Navstevovala ho vzdycky, kdyz prijela pro neco do Prahy, - delala obchodní cesty, starala se o vsechno; vzdy posedela s ocima sklopenýma a uhýbavýma a mluvila sporými, tichými slovy o svých trech detech a tisíci starostech, jako by na svete nebylo nic jiného. Dnes vsak se jí zdesil; dýchala tezce, stírala si stále pavuciny starosti a její prsty, znetvorené psaním a sitím, se dotýkaly jeho srdce drsnou soustrastí. Chvála bohu, vypravila ze sebe po cástech, deti jsou zdrave a hodné; ale dílna stojí, stroje uz nejsou k potrebe, práve na ne hledá kupce...
„A Ruzena je tady,“ rekla náhle polootázkou a marne se pokousela zvednout oci. Ku podivu, kamkoliv se zahledela, byla nejaká díra v koberci, protrzený povlak nábytku, ubohé a nespravované stárnutí vecí... Skutecne, ani on, ani Ruzena si takových vecí nikdy jaksi nevsimli. Tísnilo ho to, díval se stranou; stydel se jejích ocí, pilných jako jehla a pomalých jako nekonecná starost.
„Utekla svému muzi,“ zacala bezcílne, „ríká, ze ji trápil. Snad trápil, ale... vsechno má svou prícinu...“
„I on mel prícinu,“ sla dále, kdyz se nedockala otázky. „Vís, Ruzena je... já nevím.“ Umlkla, stehujíc tezkýma ocima velikou díru v koberci. „Ruzena je nehospodyne,“ zacala po chvíli. „Ovsem, nemá deti, nemusí pracovat, o nic se nestará, ale...“

„Nemám co chtít, Ruzeno; jsem tak rád, ze jsem se zbavil... Rekni, jak se zarídís ? Pockej, zítra ti najdu pekný pokoj, s vyhlídkou, vid? .Odtud je videt jen na dvur; ve dne, kdyz nesvítí hvezdy, je to trochu smutné. Ale ty musís mít vyhlídku ven, abys to mela lepsí...“ Docela se rozohnil a behaje po pokoji, urcoval budoucnost, nadsen kazdou novou podrobností, smál se, zvanil, sliboval, kde co... Ah coz, byt! práce! peníze! to vsechno pujde; hlavní je, ze tu je nový zivot! Cítil, jak její oci potme zárí, usmívají se, sledují ho svým prudkým jasem; byl by se smál radostí na celé kolo, a neustal, az vycerpáni, umdleni stestím, umluveni zmlkali v dlouhých prestávkách únavy a srozumení.
Konecne ji ulozil; nebránila se jeho matersky smesné starostlivosti, nemohla uz dekovat; ale kdyz zvedl hlavu od balíku novin, v jejichz anoncích hledal byty a bytové kanceláre, nasel její oci upreny na sobe s nadseným a strasným jasem, a jeho srdce se sevrelo stestím: Tak ho zastihlo jitro.

Pust

prosil rozechven, „to není to. Vzdyt mne na tech penezích nezálezí. Ruzeno, kdyz má clovek zivota az potud, musí neco udelat... Ale co muze udelat, kdyz je sám ? At delá, co chce, na konci vseho najde zas jen sebe; vís, jako by byl ziv mezi samými zrcadly, a kam se podívá, nasel jen vlastní tvár, vlastní nudu, svou vlastní samotu... Kdybys vedela, co to je! Ne, Ruzeno, já ti. nechci povídat o sobe, ale jsem tak rád, ze jsi tu! jsem tak rád, ze se to stalo ! Podívej se, co tam je hvezd; pamatujes se, jak jsme jednou doma cekali na padání hvezd ?“
„Uz nevím,“ rekla Ruzena, zvedajíc k nemu bledou tvár; v mrazivém prítmí videl záriti její oci jako hvezdy. „Proc jsi takový ?“
Trásl se mrazením úchvatu a hladil ji po vlasech. „Nemluv jiz o tech penezích. Jsi tak hodná, ze jsi ke mne prisla ! Ó, boze, jak jsem rád! jako by mne okno otevrel... mezi zrcadly! Dovedes si to predstavit ? vzdyt jsem se zabýval porád jen sám sebou ! Uz jsem byl nemocný ze sebe, unavil jsem se nad sebou, nemel jsem nic jiného... Ah, nebyl v tom uz zádný smysl! Vzpomínás si, jak tehdy padaly hvezdy a co sis pri tom prála ? Co by sis prála dnes, kdyby padala hvezda?“
„Co bych si prála,“ zasmála se Ruzena sladce. „Neco pro sebe... Ne, a pro tebe neco, aby se tobe neco splnilo.“

Jaké peníze ?

vydechla Ruzena.
„Ten podíl, co mám po rodicích a co k tomu pribylo; delá to... delá to asi pet tisíc rocne. Ani ne pet tisíc, jenom ctyri... To jsou jen úroky, rozumís ? Tak me napadlo, ze bych ty úroky mohl nechat tobe, abys neco mela.“
Ruzena vyskocila s pohovky. „To není mozno,“ vykrikla.
„Nekric,“ brucel Jirí. „Ríkám ti, ze to jsou jen úroky. Az nebudes potrebovat, nemusís vybírat. Ale ted, pro první cas...“
Ruzena stála jako uzaslá holcicka. „Ale to nejda; co bys ty mel ?“
„O to se nestarej;“ bránil se; „chtel jsem si uz dávno vzít odpolední práci, ale ..., stydel jsem se, ze bych ubíral práci kolegum. Vzdyt vidí, jak tady ziju; budu rád, kdyz budu mít co delat. Tak je to, rozumís ? Mne ty peníze jen prekázely. Tak co, chces nebo nechces ?“
„Chci,“ vydechla Ruzena, priblízila .se k nemu po spickách, vzala ho kolem krku a pri- tiskla k jeho tvári své vlhké lícko. „Jirí,“ septala, „to jsem ani ve snu necekala; já ti prí- sahám, ze jsem od tebe nic nechtela, ale kdyz jsi tak hodný !“

„Jirí,“

volá ho z pokoje slabý hlas Ruzencin. „Hned, hned,“ odpovídá Jirí a chveje se chladem a nadsením. Ano, udelat neco velikého; není jiného vysvobození. Bláhovce, co velikého jsi chtel ucinit? Zvedni své bríme; ale chces-li ucinit neco velikého, zvedni více; jak velikou tíhu uneses, tak veliký jsi. Slabochu, klesás pod vlastním bremenem? Vztyc se, abys mohl zvednouti klesajícího; jiného udelat nemuzes, nechces-li sám padnouti !
„Jirí,“ volá Ruzena polohlasem.
Jirí se u okna obrátil. „Poslys,“ zacal váhave, „premýslel jsem o tom... Myslím, ze... ze nenajdes takovou práci... Totiz práce je dost, ale nedostanes takový plat, abys mohla... To jsou hlouposti.“
„Já se spokojím se vsím,“ rekla Ruzena tise. „Ne, jen pockej. Vzdyt nevís, co to je. Hled, já mám ted, chvála bohu, takový plat, a mohl bych si vzít práci i na odpoledne. Vzdyt nekdy nevím, co bych delal... Mne to docela stací. A tobe bych nechal peníze...“

„Hloupá,“

usmál se na ni Jirík . pln radosti, „nebude to... tak snadné. Jdi, zkusíme to. Ale ted si pujdes lehnout, nesmís se rozstonat. Prosím te, nech mne ted; musím neco rozvázit, a ráno ti povím... Spi ted a nech mne.“
Zádnou mocí jí neprinutil, aby sla do postele; polozila se oblecena na pohovku, prikryl ji vsím, co mel teplého, a stáhl plamen lampy. Bylo ticho, jen její rychlý, detský dech se dovolával soustrasti bozí. Jirí potichu otevrel okno do chladné ríjnové noci.
Pokojná, vysoká obloha jiskrila hvezdami. Tak kdysi v otcovském dome stáli u okna dokorán, on a malická Ruzena; trásla se chladem a tiskla se k nemu, nebot cekali na padání létavic. „Az spadne hvezda,“ septá Ruzena, „budu si prát, abych se stala chlapcem a udelala neco slavného.“ Ach, tatínek spí, silný jako strom; az sem je slyset, jak praská postel pod jeho mohutnou únavou. A Jirímu je slavnostne, i on myslí na neco velikého a s muzskou vázností chrání drobnou Ruzenu, která se chveje chladem a rozcilením...
Nad zahradou letí hvezda.