Jirí

uz neposlouchal. Z dálky slysel zaloby, výkriky, plac... Cítil se bezmezne ponízen. Peníze, peníze, ale copak slo jenom o peníze? Kriste Pane, co se to stalo? Proc zhrubla ustaraná a materská Tylda, proc kricí ta druhá, proc zhrublo a znechutilo se mé vlastní srdce ? Copak slo vubec o peníze? Pocítil divnou schopnost a skoro chut urazit Ruzenu, ríci jí neco surového, ponizujícího, pánovitého...
Vstal s jakousi lehkostí. „Pockej,“ rekl chladne. „To jsou mé peníze. A já,“ dokoncil s velkolepým propoustecím gestem, „si to rozmyslím.“
Ruzena vyskocila s ocima plnýma úleku. „Ty -- ty...“ koktala. „Ale ovsem... rozumí se... Prosím te, Jirko... ty's mne snad nerozumel... to jsem nemínila...“