P. S.

Stran Ruzeny jsi ríkal, ze jsem lhala. Az prijede muj muz do Prahy, prinese Ti doklady. Ruzena si nezasluhuje Tvé podpory a slechetnosti, neb delá nám hanbu. Muze se radeji vrátit k svému muzi, on jí odpustí, a ona nemusí ujídat chleba nevinným detem.“

Jirí odhodil dopis. Bylo mu horko a osklivo. Z rozdelané práce na stole zavála na nej zoufalá prázdnota, tezká koule hnusu stoupala mu do hrdla; i nechal vseho a sel k Ruzene. Byl jiz na schodech pred jejími dvermi, ale tu mávl rukou, sestoupil a coural sám po ulicích. Videl z dálky mladou zenu v kozisinách, zavesenou do dustojníka; rozbehl se za nimi jako zárlivec, ale Ruzena to nebyla. Videl jasné zenské oci, slysel smích na ruzových rtech; videl zeny zárící, zvonící stestím, duverné, plné radosti a krásy. Unaven vrátil se konecne domu. Na jeho pohovce lezela Ruzena a plakala. Tyldin dopis válel se otevren na zemi.
„Ta skrblice,“ vzlykala vásnive, „ze se nestydí ! Chce te okrást, Jirko, o vsechno okrást; nedej se, never jí ani slovo! Ty nemás ponetí, jaká to je prohnaná a lakomá zenská ! Proc mne pronásleduje? Co jsem jí udelala? K vuli tvým penezum... mne... tak ostouzet! Jde jí jen... jen o tvé peníze! Vzdyt je to hanba!“