„Nemám co chtít, Ruzeno; jsem tak rád, ze jsem se zbavil... Rekni, jak se zarídís ? Pockej, zítra ti najdu pekný pokoj, s vyhlídkou, vid? .Odtud je videt jen na dvur; ve dne, kdyz nesvítí hvezdy, je to trochu smutné. Ale ty musís mít vyhlídku ven, abys to mela lepsí...“ Docela se rozohnil a behaje po pokoji, urcoval budoucnost, nadsen kazdou novou podrobností, smál se, zvanil, sliboval, kde co... Ah coz, byt! práce! peníze! to vsechno pujde; hlavní je, ze tu je nový zivot! Cítil, jak její oci potme zárí, usmívají se, sledují ho svým prudkým jasem; byl by se smál radostí na celé kolo, a neustal, az vycerpáni, umdleni stestím, umluveni zmlkali v dlouhých prestávkách únavy a srozumení.
Konecne ji ulozil; nebránila se jeho matersky smesné starostlivosti, nemohla uz dekovat; ale kdyz zvedl hlavu od balíku novin, v jejichz anoncích hledal byty a bytové kanceláre, nasel její oci upreny na sobe s nadseným a strasným jasem, a jeho srdce se sevrelo stestím: Tak ho zastihlo jitro.