Pust

prosil rozechven, „to není to. Vzdyt mne na tech penezích nezálezí. Ruzeno, kdyz má clovek zivota az potud, musí neco udelat... Ale co muze udelat, kdyz je sám ? At delá, co chce, na konci vseho najde zas jen sebe; vís, jako by byl ziv mezi samými zrcadly, a kam se podívá, nasel jen vlastní tvár, vlastní nudu, svou vlastní samotu... Kdybys vedela, co to je! Ne, Ruzeno, já ti. nechci povídat o sobe, ale jsem tak rád, ze jsi tu! jsem tak rád, ze se to stalo ! Podívej se, co tam je hvezd; pamatujes se, jak jsme jednou doma cekali na padání hvezd ?“
„Uz nevím,“ rekla Ruzena, zvedajíc k nemu bledou tvár; v mrazivém prítmí videl záriti její oci jako hvezdy. „Proc jsi takový ?“
Trásl se mrazením úchvatu a hladil ji po vlasech. „Nemluv jiz o tech penezích. Jsi tak hodná, ze jsi ke mne prisla ! Ó, boze, jak jsem rád! jako by mne okno otevrel... mezi zrcadly! Dovedes si to predstavit ? vzdyt jsem se zabýval porád jen sám sebou ! Uz jsem byl nemocný ze sebe, unavil jsem se nad sebou, nemel jsem nic jiného... Ah, nebyl v tom uz zádný smysl! Vzpomínás si, jak tehdy padaly hvezdy a co sis pri tom prála ? Co by sis prála dnes, kdyby padala hvezda?“
„Co bych si prála,“ zasmála se Ruzena sladce. „Neco pro sebe... Ne, a pro tebe neco, aby se tobe neco splnilo.“