„Hloupá,“

usmál se na ni Jirík . pln radosti, „nebude to... tak snadné. Jdi, zkusíme to. Ale ted si pujdes lehnout, nesmís se rozstonat. Prosím te, nech mne ted; musím neco rozvázit, a ráno ti povím... Spi ted a nech mne.“
Zádnou mocí jí neprinutil, aby sla do postele; polozila se oblecena na pohovku, prikryl ji vsím, co mel teplého, a stáhl plamen lampy. Bylo ticho, jen její rychlý, detský dech se dovolával soustrasti bozí. Jirí potichu otevrel okno do chladné ríjnové noci.
Pokojná, vysoká obloha jiskrila hvezdami. Tak kdysi v otcovském dome stáli u okna dokorán, on a malická Ruzena; trásla se chladem a tiskla se k nemu, nebot cekali na padání létavic. „Az spadne hvezda,“ septá Ruzena, „budu si prát, abych se stala chlapcem a udelala neco slavného.“ Ach, tatínek spí, silný jako strom; az sem je slyset, jak praská postel pod jeho mohutnou únavou. A Jirímu je slavnostne, i on myslí na neco velikého a s muzskou vázností chrání drobnou Ruzenu, která se chveje chladem a rozcilením...
Nad zahradou letí hvezda.