„Jirí,“

volá ho z pokoje slabý hlas Ruzencin. „Hned, hned,“ odpovídá Jirí a chveje se chladem a nadsením. Ano, udelat neco velikého; není jiného vysvobození. Bláhovce, co velikého jsi chtel ucinit? Zvedni své bríme; ale chces-li ucinit neco velikého, zvedni více; jak velikou tíhu uneses, tak veliký jsi. Slabochu, klesás pod vlastním bremenem? Vztyc se, abys mohl zvednouti klesajícího; jiného udelat nemuzes, nechces-li sám padnouti !
„Jirí,“ volá Ruzena polohlasem.
Jirí se u okna obrátil. „Poslys,“ zacal váhave, „premýslel jsem o tom... Myslím, ze... ze nenajdes takovou práci... Totiz práce je dost, ale nedostanes takový plat, abys mohla... To jsou hlouposti.“
„Já se spokojím se vsím,“ rekla Ruzena tise. „Ne, jen pockej. Vzdyt nevís, co to je. Hled, já mám ted, chvála bohu, takový plat, a mohl bych si vzít práci i na odpoledne. Vzdyt nekdy nevím, co bych delal... Mne to docela stací. A tobe bych nechal peníze...“