Jirí se mracne díval oknem.

„Ruzena utrácela,“ soukala ze sebe Tylda, „delala mu dluhy, a to vís... Vsimnul si's, jaké má prádlo?“
„Ne.“ Tylda vzdychla a neco si stírala s cela. „Ty nevís, co to stojí... Koupí si treba kozisiny za tisíce; pak je prodá za pár set, aby zaplatila boty. Úcty pred ním schovávala; pak chodily zaloby... Ty o tom nevís ?“
„Ne. Já s ním nemluvím.“
Tylda kývala hlavou. „Vís, on je divný, já neríkám... Ale kdyz mu nespraví kousek prádla, ze s neho vsude padají nite, a kdyz sama chodí jako vévodkyne... A lze mu... A behá s jinými...“
„Prestan,“ prosil Jirí zmucen.
Tylda spravovala smutnýma ocima potrhanou pokrývku na posteli. „Nenabídla ti... snad,“ ptala se nejiste; „ze by ti vedla domácnost? ze bys najal vetsí byt... ze by ti varila...“
Jirímu se bolestne sevrelo srdce. To ho dosud nenapadlo. Ale Ruzenu také ne ! Boze, jak by byl stasten! „Já bych to ani nechtel,“ rekl príkre, premáhaje se ze vsech sil.
Tylde se podarilo zvednout oci. „Ona by snad také nechtela. Má tady... svého dustojníka. Presadili ho do Prahy. Proto utekla... za zenatým. To ti jiste nerekla.“