Tyldo

rekl chraptive, sezehuje ji ocima, „ty lzes !“
Tylde se trásly ruce a tváre, ale jeste se nevzdávala. „Uvidís sám,“ koktala. „Ty jsi takový dobrák. Neríkala bych ti to, kdyby... kdyby mi te nebylo líto. Ruzena te nikdy nemela ráda. Ríkala o tobe, ze jsi „Jdi pryc,“ krikl bez sebe vztekem, „pro Krista; dej mi pokoj!“
Tylda pomalu vstávala. „Mel bys... mel by si's nalézt lepsí byt, Jirko,“ rekla s hrdinným klidem, „podívej se, co je tu spíny. Nechtel bys kosícek hrusek ?“
„Nic nechci.“
„Musím uz jít... Tady más tak temno... Ah boze, Jirí, tak na shledanou.“
Krev mu busila ve spáncích, hrdlo mel sevrené; pokusil se o práci, ale sotva usedl, rozlámal vzteky drzátko, vyskocil a bezel k Ruzene. Vybehl k ní urícen a zazvonil; prisla otevrít paní bytná, a ze prý mladá paní uz od rána je venku; má snad neco vyrídit?“
„Není treba,“ zahucel Jirí a vlekl se domu, jako by nesl nesmírnou tíhu. Doma usedl nad akty, oprel hlavu o dlane a zacal studovat; ale míjela hodina, a on neobrátil ani stránku; prisel soumrak, setmelo se, a nerozsvecel. Tu sveze, radostne zarincel zvonek, v predsíni zasustela sukne a do pokoje vtrhla Ruzena. „Ty spís, Jirko?“ smála se líbezne. „Boze, jak je tu tma! Kde jsi ?“
„He, pracoval jsem,“ vypravil ze sebe zaschle.
Pokoj zavonel chladem a nesmírne jemnou vuní. „Poslys,“ zacala vesele.
„Chtel jsem jít k tobe,“ prerusil ji, „ale myslil jsem, ze treba nejsi doma.“