„Kde bych byla?“ podivila se uprímne. „Ah, tady je pekne! Jirko, já jsem tak ráda u tebe!“ Dýchala z ní radost a mládí, jiskrila stestím. „Pojd si sednout ke mne,“ prosila, a kdyz sedl vedle ní na pohovce, vzala ho kolem krku a opakovala: „Já jsem tak ráda, Jirko!“ Oprel tvár o její chladnou kozisinku, zrosenou podzimním mzením, nechal se slabe kolébat a myslil si: At byla kdekoliv - co mne je konecne po tom? aspon ze prisla hned pak ke mne. Ale jeho srdce mrelo a svíralo se podivnou smesí pronikavé bolesti a sladké vune.
„Co je ti, Jiríku?“ vykrikla ulekane.
„Nic,“ rekl ukolébán. „Byla tu Tylda,.“
„Tylda!“ opakovala a ztrnula. „Pust,“ ozvala se po chvíli. „Co ríkala ?“
„Nic.“
„Vid, mluvila o mne ? Ríkala neco zlého ?“
„Tak – trochu.“
Ruzena se dala do zlostného pláce. „Ta spinavá zenská! Nic, nic mne nepreje! Copak já za to mohu, ze se jim - vede spatne ? Prisla jiste jen proto, ze... ze... ze nejak zvedela, co's pro mne udelal ! Kdyby se jim vedlo lépe, ani by si na tebe nevzpomnela ! Je to tak hnusné ! Vsechno by chtela pro sebe... pro své deti ... ty protivné deti!“
„Nemluv uz o tom,“ prosil Jirí.