Ruzena

Ale Ruzena plakala dále: „Chce mne vsechno zkazit! Sotva jsem zacala zít trochu lépe, uz je tu, pomlouvá a chce mne vzít... Rekni, ty verís, co ti napovídala?“
„Ne.“
„Vzdyt já jiste nic nechci nez být svobodná ! Copak nemám právo, abych byla trochu stastnejsí? Já chci tak málo, byla jsem tady tak stastná, Jirko, a ted prijde ona
„Neboj se,“ rekl a sel rozsvítit lampu. Ruzena ihned prestala plakat. Díval se na ni pozorne, jako by ji videl po prvé. Hledí k zemi, rty se jí chvejí; ah, jak je hezká a mladistvá! Má nové saty, na rukou nové rukavicky napjaté k prasknutí, pod sukní vyhlízejí hedvábné puncochy... Malické, nervosní prsty si hrají s nitemi roztrhaného povlaku na pohovce.
„Odpust,“ rekl s povzdechem, „mám ted nejakou práci.“
Poslusne vstala. „Ach, Jirko,“ zacala a nevedela dále. S rukama sepjatýma na prsou, rychlým a zmuceným pohledem, bledými rty stála tu jako obraz strachu. „Bud bez starosti,“ rekl krátce a sedl si ke své práci.
Den nato sedel nad svými akty az do soumraku. Snazil se hladce a bezvedome zapadnouti do mechanismu práce, nutil se delati rychleji a rychleji, ale kazdým okamzikem se v jeho práci otvírala a sírila zivá trhlinka bolesti. Vtom prisla Ruzena. „Jen pis,“ zaseptala, „já te nebudu vyrusovat.“ Sedela tichounce na pohovce, ale cítil stále na sobe její vásnivé a vybdelé oci.
„Proc's ke mne neprisel ?“ vyhrkla náhle. „Byla jsem dnes doma.“ Vycítil v tom doznání, které ho dojalo. Polozil péro a obrátil se k ní; byla oblecena cerne jako kajícnice, bledsí nez jindy, s ubohýma ruckama, sepjatýma na klíne, jez z dálky cítil chladnouti: „Je tu skoro zima,“ zabrucel omluvne, a pokusil se hovoriti jako jindy, nedotýkaje se vcerejsku. Odpovídala pokorne a sladce jako vdecné devcátko.