Tylda

Vís, ona Tylda,“ vydralo se jí z cista jasna. „Proto se jim vede tak spatne, ze její muz je hlupák. Rucil za neho a pak musel platit... Je tím sám vinen, mel myslit sám na deti; ale kdyz nicemu sám nerozumí ! Mel agenta, který ho okradl, a vubec kazdému uverí... Vís, ze ho zalují pro zavinený úpadek ?“
„Nevím nic,“ uhýbal Jirí; videl, ze na tohle myslila po celou noc, a bylo mu jaksi stydno. Ruzena necítila jeho tichý odpor: prisla do ráze, celá se rozpálila a hned se vytasila se svými nejvetsími kartami: „Chteli uz na mém muzi, aby jim pomohl; ale on si opatril zprávy a vysmál se... Tam prý dát peníze, rekl, to je rovnou vyhodit je; mají na tri sta tisíc pasiv...
Blázen, kdo by tam strcil jediný halír; prisel by o vsechno.“
„Proc mi to ríkás ?“
„Abys to vedel,“ nutila se do lehkého tónu. „Vís, ty jsi takový dobrák, nechal by se's treba o vsechno pripravit...“
„To jsi hodná,“ rekl, nespousteje s ní oci. Byla napiatá jako luk, horela chutí ríci jeste neco více, ale jeho pozornost ji tísnila; pocala se bát, aby nesla prílis daleko. Prosila, aby jí nasel nejaké místo, ze nikomu, nikomu nechce být na obtíz, ze se omezí ve vsem, ze by nemusila mít tak drahý byt... Ted, ted snad navrhne, ze by mu vedla domácnost! Cekal s tlukoucím srdcem, ale ona odvrátila oci do okna a zacala s jiného konce.
Den nato prislo psaní od Tyldy.