Má deti.

Ruzeno,“ namítl Jirí tise.
„Nemusila si je udelat,“ vykrikla drsne, dusíc se plácem. „Vzdycky nás okrádala, má ráda jen peníze! Pro peníze se vdávala, od malicka se chlubila, ze bude bohatá... Vzdyt je hnusná, nízká, hloupá, - rekni, Jirko, co na ní je? Vís, jaká byla, kdyz se jim vedlo lépe! Tlustá, nadutá, neprátelská... A ted by si chtela... vzít na mne... Jirí, ty bys to dovolil ? Ty mne zas vyzenes? Spís se utopím, nez bych sla zpátky!“
Jirí poslouchal s hlavou sklonenou k zemi. Ano, ted to devce bojuje o vsechno, o svou lásku, o své stestí; pláce vztekem, její hlas zní vásnivou nenávistí ke vsemu ostatnímu, k Tylde, ale i k nemu, který jí muze vse vzíti. Peníze! to slovo jako bicem svihlo Jirího, kdykoliv je rekla; pripadalo mu nestoudné, spinavé, urázlivé...
„... Bylo to pro mne jako zázrak, kdyz's mne nabídl peníze,“ plakala Ruzena. „Vzdyt je to pro mne svoboda a vsechno! Sám's mne je nabídl, Jirko, nemela je vubec nabízet, kdybys mne je chtel zase brát! - Ted, kdyz na ne pocítám...“