Ruzena

„Je dobre,“ utal suse. „Ríkám, ze si to rozmyslím.“
Blesk nenávisti slehl ocima Ruzeny; ale hryzla se do rtu, sklonila hlavu a odesla. Nazítrí ho cekala doma nová návsteva: Tyldin muz, tezkopádný, rudý, plný rozpaku a psí pokory. Jirí se dusil hanbou a zlostí; a ani neusedl, aby prinutil návstevu státi.
„Co si prejete?“ rekl netázavým tónem úredníka.
Tezkopádný muz se zachvel a dostal ze sebe „Já ... já ... totiz Tylda... posílá nejaké dokumenty... které jste si prál...“ a jal se zimnicne hledati po kapsách.
„Naprosto neprál,“ odkývl Jirí rukou. Nastala mucivá pausa.
„Tylda vám psala... svakre...“ zacal nestastný továrník, rudna jeste více, „ze nás závod, zkrátka, kdybyste se chtel úcastnit...“
Jirí ho úmyslne nechával tonouti.
„Totiz... vec není tak spatná, a kdybyste se úcastnil, zkrátka, nás obor má budoucnost a... jako spolecník...“
Dvere se tise otevrely a v nich stála Ruzena. Zkamenela, kdyz uvidela Tyldina muze.