Průvodce seděl na kořenu u ohně a čekal.
Nebyl si tak úplně jistý, na co čeká. Možná na úsvit?
Určitě ne na Schaefera; Schaefer se už nevrátí.
Možná uslyší výkřik.
Doufal, že ne. Celý tenhle úkol byl dost špatný i bez toho.
Znovu se rozhlédl po tábořišti. Jeho ruce stále nervózně kontrolovaly kapsy a opasek, aby se ujistil, že nemá žádnou zbraň ani nic, co by za ni mohlo být považováno. Když bude neozbrojen, vše by mělo být v pořádku. Ta věc, co zabila před osmi lety všechny ty muže, nechala ženu, co byla s nimi, jít, protože nebyla ozbrojená. A jemu řekli, že ta věc, která zmasakrovala policajty v New Yorku na střelnici, nechala jednoho z nich, Salvattiho, žít, protože on jediný neměl zbraň.
Průvodce nechtěl zbraň.
Neměl u sebe ani kapesní nůž, což sice poněkud stěžovalo udržování ohně, ale on si poradil - a dával si pozor, aby nikdy neuchopil nic, co by hořelo, protože pochodeň mohla být považována za zbraň.
Předpokládal, že v Schaeférových zavazadlech jsou další zbraně, což bylo také důvodem, proč se jich nikdy nedotkl a nikdy ani neuvažoval, že by je prohledal.
Kdyby na něj zaútočil had nebo jaguár, musel by se spolehnout na svoje holé ruce - ale to riziko rád podstoupil.
Zašustily větve a on s obavami vzhlédl.
Něco se blížilo, něco jdoucího vzpřímeně, temný stín v měsíčním světle; ztuhl.
Stín vstoupil do kruhu osvětleného ohněm a on poznal Schaefera.
Detektiv Schaefer, živý a se všemi končetinami na svých místech.
Průvodci poklesla čelist.
„Do prdele, jste naživu!“ vypadlo zněj. Spatřil v Schaeferově ruce pušku a to byl další šok - Schaefer byl naživu a ozbrojený. „Ale co ... chci říct...“
Došlo mu jediné možné vysvětlení.
„Ach, můj bože!“
Vyskočil na nohy. Schaefer upustil zbraň a těžce se usadil zády ke stromu. „Ehmm...,“ řekl Schaefer unaveně, „zdá se mi to, nebo se tvoje angličtina najednou zlepšila?“

Vždyť v New Yorku to skoro fungovalo.
Tentokrát ale maska nepovolila. Posunula se a příšera odstoupila, aby si ji narovnala. Odstoupila od Schaefera a tím mu poskytla vteřinu nebo dvě, aby se vzpamatoval.
Překulil se a popadl větev širokou jako jeho noha. Zvedl se a současně vedl úder. Příšera dostala solidní ránu do spánku a maska se opět pootočila.
Ten úder by zabil každého člověka, ale ona ani nezakolísala. Jen zvedla ruku, aby Schaefera odstrčila a odvrátila se, aby si druhou rukou posunula masku.
Stála na okraji útesu, měla odvrácenou tvář a byla stále částečně oslepená, její pozornost byla odvedena maskou a kamufláž stále nefungovala. Schaefer si byl vědom, že lepší šanci mít nikdy nebude - jestli ještě vůbec nějakou dostane. Sklonil větev jako kopí a zaútočil.
Dřevo se nárazem roztříštilo a Schaefer byl odhozen dozadu; příšera se zapotácela, udělala krok a přepadla přes okraj.
Schaeferovi se konečně začínal vracet sluch - dost na to, aby zaslechl zvuk dopadu. Nejdříve si myslel, že jeho sluch stále není v pořádku, protože to nebylo žuchnuti těla spadlého na zem; bylo to křupnutí.
Otřeseně čekal, až příšera vyleze zpátky nahoru.
Když se nic nedělo, vyplížil se dopředu a podíval se přes okraj. Napůl očekával, že mu každou chvíli utrhne modrobílá ohnivá koule hlavu nebo že ho za obličej popadnou pařáty.
Nic ho nezasáhlo; nic se nepohnulo.
Příšera ležela nehybně roztažená na kmenu padlého stromu. Na hrudníku se jí táhla velká skvrna té žlutozelené fosforeskující tekutiny a osvětlovala celou scénu.
A ze středu té skvrny čněla špičatá větev procházející hrudníkem toho bastarda.
To ještě neznamená, že je konec, říkal si Schaefer. Možná, že má srdce někde jinde. Možná to nebylo jen větší a silnější než jakýkoliv člověk, ale tvrdší, než si Schaefer dokázal představit. Možná si to schovávalo ještě nějaké překvapení.
Ale možná také ne.
Schaeferovi ta věc připadala mrtvější než peklo.