Tenhle chlapík se zjevně považoval za velkého drsňáka.
Schaefer se již setkal s několika lidmi, kteří si mysleli to samé. Většina z nich se mýlila. Tento zkurvysyn k tomu měl alespoň poměrně pádné důvody.
„Můj bože,“ prohlásil průvodce. „Opravdu jste ho zabil.“
Schaefer na něj pohlédl. „Říkáš to, jako by to byla špatná zpráva,“ poznamenal. „Neměl jste to zabít,“ řekl průvodce. „Vy jste ... Nepředpokládali jsme, že to dokážete. Vy a váš zatracený bratr. Máte vůbec nějakou představu, co to znamená?“ Poklekl k tělu, ale dával si dobrý pozor, aby se ho nedotkl, jako by se bál, že ho může nějak popálit nebo pošpinit.
Možná mohlo, napadlo Schaefera. Možná, že on sám při boji chytil nějakou hroznou mimozemskou nemoc.
Nebo možná byl průvodce prostě jen srab.
„Jo, jasně že vím, co to znamená,“ prohlásil Schaefer s úsměvem. „Znamená to, že je mrtvý.“
„Ale nechtě toho/' řekl průvodce hořce. Vyndal z kapsy nějaký přístroj, který Schaefer nepoznával, a položil ho vedle těla. „Ježíši, Schaefere, tohle není profesionální wrestling - tihle chlapíci to berou vážně!“
„To já taky,“ prohlásil Schaefer a úsměv mu pomalu mizel z tváře. „Myslíte, že se vám budu omlouvat, že jsem nechcípl? Probuď se.“ Znechuceně se otočil a začal pomocí lián šplhat nahoru na útes.

A spatní lodě plující nad městem - gigantické a cizí, obrovské červenozlaté tvary na temně rudém nebi.
Rasche nebyl hloupý.
Vesmírné lodě. Neviditelné vesmírné lodě, které jste mohli spatřit jen pomocí mimozemské masky.
Schaefer měl pravdu. Ten zabiják nebyl člověk ani náhodou.
Ne, ne „zabiják“. „Zabijáci“. Jen z okna viděl tři lodě.
Teď již věděl, proč má špatný signál.
„Skvrny na slunci. Hovno,“ pronesl tiše.

Když přišel úsvit, chtěl průvodce vidět tělo, aby si byl jistý, že je ta věc mrtvá. Trval na tom, že dovedou muly ke kraji útesu a on pak sešplhá dolů, aby si mohl ostatky dobře prohlédnout.
Schaefer nebyl proti; nechtěl se vytahovat, ale když o to ten druhý požádal, nevadilo mu pochlubit se výsledkem své práce.
Nakonec se rozhodl, že se také vydá dolů a tělo si prohlédne.
Příšera tam stále ležela, stále mrtvá; kaluž žlutozelené krve na hrudníku, šmouha na větvi, která ji probodla, a pramínek, který jí stekl po spánku, byl teď zelenější a již tolik nezářil. Schaefer si všiml, že se žádný z místních živočichů nepokusil na tomto jeho daru hodovat; žádné mouchy, mravenci, brouci.
Schaefer nebyl žádný vědec, ale dokázal uhodnout, co to znamená - tahle věc se nepodobala ničemu, co kdy žilo na Zemi, a měla tak odlišné chemické složení, že ji místní fauna nepovažovala za potravu.
A možná to potrava skutečně nebyla; její maso mohlo být stejně toxické jako její povaha.
Schaefer si ji mohl poprvé dobře prohlédnout. Černý materiál pokrývající kanón na rameni, kovem obvázané copy - pokud to byly copy; teď, když si je mohl zblízka prohlédnout, si tím nebyl jistý.
Vypadaly tak pevné, jako by to ani nebyly spletené vlasy, ale nějaké druhy chapadel.
Ale to mohl způsobovat ten mastný povlak. Schaefer nebyl tak zvědavy, aby odstranil proužky a podíval se.
Kovová maska a kožené chrániče zápěstí a kotníků s komplikovaným zařízením vypadaly velmi vyspěle, ale současně i barbarsky. Řetězec lebek visící přes - byly většinou zvířecí, ale na konci visela jedna lidská - byl pouze barbarský bez jakékoliv vyspělosti. Schaefer zaregistroval, že ve výbavě převládají různé čepele a ostré hrany.

Rozbalil balík.
Ta věc vypadala, jako by měla pokrývat tvář a vršek hlavy, ale tvary a rozměry neodpovídaly - nikdo neměl takto tvarovanou tvář a byla větší, než bylo potřeba. Byla z hladkého šedého kovu. Povrch byl matný, ale Rasche na něm neviděl žádné škrábance nebo rýhy. Otvory na oči nebyly prosté díry - byly v nich čočky z tmavého skla, možná byly červené, Rasche si nebyl jistý.
Otočil masku.
Vnitřek byl pokryt materiálem, který nedokázal identifikovat, něco mezi kůží a houbou. Byly tam kovové objekty, které mohly být jen dekorací nebo elektronickým zařízením. Po stranách vedly malé trubičky, které se pravděpodobně měly na něco napojovat, ale neodpovídaly žádnému konektoru nebo přípojce, které Rasche znal.
A vedle levého očního otvoru něco slabě zářilo. Byla to malá žlutá skvrna, kterou nedokázal identifikovat.
Rasche se zamračil.
Tohle nebyla jen maska, byl to nějaký přístroj. Ale k čemu?
Pozvedl ji ke světlu z okna a podíval se očními otvory.
Zamrkal a sklonil masku.
Viděl ulici. Nebe bylo zalito oranžovým ohněm úžasného západu slunce, okna zlatě zářila, mrakodrapy východním směrem byly černé a na jih a na západ zářivě jasné.
To bylo vše, co viděl.
Otočil se zpět do kanceláře - stůl, televize, knihovna. Zvedl masku a spatřil je zvláštně změněné, ale stále rozpoznatelné - stůl, televize, knihovna, masy zvláštních barev, které jakoby vibrovaly. Maska nějak měnila jeho pohled - něco jako vojenské noční vidění. Možná infračervené?
Ať to bylo cokoliv, stále viděl skutečnost, nebyla to žádná počítačová simulace. Přitiskl si masku k tváři - nemohl si jí nasadit, protože jeho hlava nebyla dost velká a neměla správné tvary, ale mohl ji držet tak, aby viděl očními otvory.
Stůl, televize, knihovna, křeslo, dveře, lampa, televizní anténa jako paprsky modrého světla, televize samotná byla růžová; mohl dokonce přečíst své jméno napsané pozpátku na dveřích, fialovomodrá na zelenomodré.
Pak se obrátil a podíval se znovu z okna.

Televize tu byla pro případ nějaké nečekané události týkající se policejní práce, ale Rasche na ni ve chvílích, kdy se mu nechtělo do papírování, neměl žádnou práci v ulicích a nechtělo se mu přemýšlet o vraždách, které měl vyšetřovat - nebo jako v současnosti, ignorovat - většinou sledoval WWOR. Ale teď, ať si hrál s anténou, jak chtěl, nebyl schopen WWOR naladit.
Poslední dva týdny byl příjem špatný i podle newyorkských zvyklostí. Byl tak špatný, že místní stanice zařadily reportáže, ve kterých vědci z NYU a Columbie prezentovali své divoké teorie o skvrnách na slunci a radioaktivním znečištění zachyceném teplotní inverzí. Ale dnes byl příjem nejhorší za poslední dny.
Rasche naštvaně uhodil do televize a pan Ed zmizel ve sněhové vánici.
Možná, že v jednom z šuplíků najde něco, co na chvíli odvede jeho pozornost; náhodně jeden vytáhl.
Jeho pohled dopadl na zamotaný balíček - jeho sako omotané kolem té masky, kterou mu dal Schaefer do úschovy. Tu masku strhl Schaefer zabijákovi z tváře těsně předtím, než byl vyhozen z pátého patra.
Úplně na ni zapomněl; byl příliš zaneprázdněn jinými věcmi, jako dostat Schaefera do nemocnice, dostat Schaefera na letiště nebo dostat Shari z města. Schoval ji sem toho rána, kdy sem přišli se Schaeferem a McComb si zavolal Schaefera k sobě do kanceláře, toho rána, kdy Schaefer odletěl do Střední Ameriky.
Nikdo z nich si tu věc pořádně neprohlédl.
Možná bylo na čase, aby to někdo udělal.
Rasche od toho moc neočekával; byla to patrně jen pokrývka hlavy, jen kus inertního kovu, ale nic se mu nestane, když se podívá.

Ten chlapík - pokud byl jen jeden, o čemž na rozdíl od Schaefera začínal Rasche pochybovat - byl skutečně zvrhlý. Uvědomil si, co mu po souboji na Beekman Street Schaefer říkal -jeho protivník nebyl člověk.
Možná měl pravdu.
Jeho směna skončila již před hodinami, ale on stále seděl u svého stolu. Již ani nepředstíral, že pracuje. Jen se nemohl přimět opustit kancelář.
Kam vlastně půjde? Domů, do prázdného domu? Shari s dětmi byla na severu; jít domů by bylo depresivní. Na spánek bylo příliš brzy; slunce ještě nezapadlo. Bylo jedno z těch dlouhých letních odpolední, která se táhnou donekonečna.
A doma neměl kromě spánku nic na práci - a to za předpokladu, že by dokázal usnout s vědomím, že po městě pobíhá zabiják, který trhá lidi na kousky a bere si jejich části jako trofeje.
A kdyby se ozval Schaefer, volal by pravděpodobně do kanceláře - alespoň si to Rasche myslel, ale jist si tím nebyl. Schaeferův způsob myšlení nepochopil ani po šesti letech. Někdy byl Schaefer bystry, rychlý a vše pro něj byla hračka, ale občas se zatoulal někam do stínové zóny.
A momentálně byl někde ve Střední Americe, Kolumbii nebo na nějakém zatraceném místě a ani se neobtěžoval zavolat.
Pokud mu ovšem nevolal domů, zatímco byl Schaefer v kanceláři.
Ale kdyby nezastihl Rascheho doma, zkusil by kancelář.
Takže to ani nezkusil. Stále hrál sólo. To Rasche nesnášel; měl přece být jeho partnerem.
Ne že by se mu chtělo letět někam do Střední Ameriky; na to, aby se potloukal s Schaeferem džunglí a hledal nějaké příšery, byl trochu starý a z formy.
A Dutch byl Schaeferův bratr, ne jeho; Rasche se s ním nikdy nesetkal. Ani by nevěděl, co má hledat.
A z nich dvou byl Schaefer tím, kdo sloužil u Zvláštních jednotek; Rascheho vojenská kariéra spočívala v pár letech ve Fort Braggu strávených sbíráním nedopalků. Kdyby došlo ke skutečnému boji, Rasche by nebyl svému partnerovi příliš platný.
Ale stejně mohl Schaefer zavolat.
A tak Rasche seděl ve své kanceláři, ignoroval sloup nedokončených hlášení a složky tří tuctů nevyřešených vražd a zíral na obrazovku staré přenosné televize.

Rasche to přiznal. Nesl si ke svému stolu hrnek kávy. Usrkl a zeptal se: „A vy jste kdo, velikonoční králíček?“
Brownlow se představil.
„Slyšel jsem, že jste partnerem detektiva Schaefera. Toho, kterého na Twentieth vyhodili z okna.“
„To bylo na Beekman Street,“ opravil ho Rasche. „A na Twentieth nás jen slušně požádali, abychom odešli.“
Brownlow přikývl. „Ano,“ řekl. „No, myslel jsem, že by vás mohlo zajímat několik čerstvých případů, pane. Nic zvláštního, rozumíte, nic, co by zajímalo federály, ale myslel jsem, že byste se rád podíval.“
Rasche ho pozoroval přes okraj hrnku.
„Ach? Jaké případy máte na mysli?“
„Bylo by lepší, kdybyste si prohlédl záznamy, pane.“ Podal mu tlustý sloupec složek.
Rasche si uvědomil, že stejně nemá nic důležitého na práci; přikývl a oba muži se vydali do jeho kanceláře.
Brownlow mu nic dalšího neřekl; položil hlášení na stůl a odešel.
Rasche si povzdechl a otevřel první složku.
Strávil večer prohlížením případů, o kterých důstojník Brownlow a jemu podobní rozhodli, že by federály nezajímaly.
V něčem měl ale Brownlow pravdu; Rascheho rozhodně zajímaly. Poskytly mu odpověď na otázku, o které nedávno uvažoval.
Zdálo se, že ten lovec pokaždé své oběti nestanoval - ne, pokud měl na svědomí všechny ty vraždy. Ale když je nestáhl, vzal si jejich hlavu a páteř -on je prostě nesetnul, on si je vzal. Žádná hlava nebyla nikdy nalezena.
A Rasche si uvědomil, že nikdy nenašli ani žádnou z kůží. Prostě zmizely.
Hlavy... to nebylo nijak zvlášť neobvyklé. To dělali vrahové relativně často. Od starých dobyvatelů po sexuální vrahy, mnoho lidí přišlo o hlavu, která pak sloužila jako trofej.
Ale páteř?
Nebo kůže?

Po prvním dni ve městě, kdy se jen strachoval o Shari a o chlapce, si Rasche uvědomil, že v bytě nevydrží ani o chvíli déle.
Na záznamníku nebyly žádné vzkazy; na oddělení pro něj také nikdo nic nezanechal.
Takže žádná zpráva od Schaefera.
Zavolal Shariině matce - pro jistotu z automatu -a ta mu oznámila, že je vše v pořádku. Shari byla s chlapci v bezpečí v Elmiře.
Rasche promluvil se svou ženou a hlas jejího hlasu působil jako balzám na duši. Ubezpečil ji, že i v New Yorku je vše v pořádku. Ale nemohl mluvit dlouho - jeho zásoba drobných nebyla bezedná a nechtěl použít telefonní kartu, protože ta šla vysledovat.
Jel domů a po dni to tam již nemohl vydržet; zavolal na oddělení a oznámil jim, že přerušuje dovolenou a příští den se vrací do práce.
McComb vrčel; bylo jasné, že by ho raději již nikdy neviděl, a on mu to nemohl vyčítat.
Pak Rasche zajel do policejní budovy, vyzvedl si přenosnou policejní vysílačku a zbytek večera ji montoval do dodávky, jen pro případ.
První ráno v práci pro něj bylo rozčarováním -během jeho absence se nahromadila spousta formulářů, ale on se na ně nedokázal soustředit. Stále myslel na Shari, hodiny vzdálené na severu v Elmiře, musel vzpomínat na houpající se stažená těla na Beekman Street a v suterénu na Twentieth a stále jej pronásledovala noční můra, ve které visela Shari hlavou dolů, měla staženou kůži a její krev pomalu vykreslovala kruhy na podlahu domu její matky.
Netušil, kde by mohl Schaefer být nebo co se mu mohlo stát.
Schaeferův bratr mluvil o nějakém zvláštním lovci - ale co tím myslel? V čem se lišil od obyčejného zabijáka? Proč ten lovec stahoval své oběti?
Stahoval své oběti pokaždé?
A kolik jich ve skutečnosti již jde? Věděl Rasche o všech nebo byly nějaké vraždy, které se federálům podařilo ututlat?
Na cestě z oběda ho na chodbě zastavil důstojník Brownlow. „Promiňte, pane,“ ozval se a zatahal Rascheho za rukáv. „Jste detektiv Rasche?“