Dva upíři nad ránem:

„Já ti mám takovou chuť na krev."
„To já taky, ale teď už nikam nemůžeme, za pár minut svítá."
„Neboj se , to se stihne. Já letím."
Po deseti minutách se vrátí, celej od krve. Druhej upír se ho ptá:
„Prosím tě, kde's tak rychle sehnal tolik krve?"
„Vidíš tamhle ten strom?
„Jo, vidím."
„No, tak já jsem ho neviděl."

Panu Novákovi našli nádor na mozku. Bohužel byl nádor již tak velký, že při operaci mu museli odoperovat téměř 3/4 mozku. A víte co se mu stalo pak? Dostal menstruaci.

Rybář chytil zlatou rybku. A že prý když jí pustí, splní mu přání.
„Já bych ho chtěl mít až po kolena.“ přeje si rybář.
„Jdi domů a ráno bude tvoje přání splněno.“
Rybář hodí zlatou rybku zpátky do vody a spěchá domů. Ráno nedočkavě odhodí peřinu a má 8cm dlouhé nohy.

Sovětský vědec

zkoumá blechu. Zakřičí na blechu:
„Blecho, vyskoč!“ a blecha vyskočí.
Sovětský vědec si zapíše do zápisníku: ‚Blecha skáče‘. Pak bleše utrhne nohu a zakřičí:
„Blecho, vyskoč!“
Blecha vyskočí a vědec si zapíše: ‚Když se bleše utrhne noha, blecha skáče‘. Pak jí utrhne druhou nohu a zvolá:
„Blecho vyskoč!“
Blecha vyskočí a vědec si poznamená: ‚Když se bleše utrhne i druhá noha, blecha skáče‘. Tak pokračuje dál, dokud nedojde k poslední noze. Utrhne ji a řekne:
„Blecho vyskoč!“ Blecha nic.
„Blecho vyskoč!“ Blecha nic. Tak si napíše do zápisníku: ‚Když se bleše utrhnou všechny nohy, ohluchne.‘

„Víte, co jako první prolétne mouše hlavou, když narazí do okna jedoucího auta?“
„???“
„Prdelka...“


Plazí se dva cestovatelé pouští, když tu jeden říká zmoženým hlasem :
„Prosím Tě vystřel, třeba nás někdo uslyší a zachrání."
Druhý tedy vystřeli a nic. Plazí se dál. Po dalších 15-ti kilometrech plazení se v úmorném vedru povídá opět první z cestovatelů :
„Prosím Tě, zkus vystřelit znovu. Snad nás někdo uslyší a zachrání.."
Druhý vystřelí a nic. Plazi se dal. Po dalších 5-ti kilometrech, když už doopravdy melou z posledního zasípe první z cestovatelů:
„Prosím, Tě zkus to znovu. Je to naše poslední šance"
„Rád bych, ale došly mi šípy"

Raketová základna, nastoupení vojáci v pozoru před velitelem. Vrchní velitel základny řve:
„Vy blbouni omezený, kterej z vás zmáčknul to červený tlačítko?"
Ticho jako v hrobě
„Ptám se ještě jednou, kdo zmáčknul to tlačítko, ať se okamžitě přizná!!!"
Žádná odpověď, nikdo se nehlásí
„No dobře, tak rozchod. Čert vem Filipíny..."
„Kam letos pojedeš na dovolenou?"
„Pojedu do Ameriky lovit krokodýly."
„Nejezdi tam, je to nebezpečný. Stačí chvilka nepozornosti a krokodýl ti ukousne nohu."
„Žádný strach. Dám si pozor."
Po roce se setkají:
„Kde máš nohu?"
„Krokodýl..."
„Letos doufám už nikam nepojedeš.“
„Ale jo, jedu do Afriky lovit lvy."
„Nejezdi tam, je to nebezpečný. Stačí chvilka nepozornosti a lev ti ukousne ruku."
„Neboj, dám si větši pozor“
Po roce se opět potkají a ten cestovatel má místo ruky hák. Kamarád se ptá:
„Lev, že?"
„Jo, lev."
„A co budeš dělat letos?"
„Pojedu do Himalájí lovit orly."
„Prosím tě, nejezdi tam. Už nemáš ruku ani nohu, chceš přijít i o oko?"
„Neboj, tentokrát si dám opravdu pozor."
Po návratu:
„Cos dělal, kde máš oko? Orel, co ?"
„Ale ne, spadnul mi do oka kamínek a já v tom háku nemám ještě ten správnej cit."

Pedro se ožení a odváží si svoji ženu na koni na svůj ranč. Najednou kobyla klopýtne.
„Tak to bylo poprvé.“ řekl Pedro.
Po chvíli kobyla znova klopýtla.
„Tak to bylo podruhé.“ řekl Pedro.
Když kobyla klopýtla potřetí, Pedro vytáhl kolt a kobylu zastřelil.
„Ty surovče, ty vrahu, takhle ji bezohledně zabít, že se nestydíš…“ křičí na něj žena.
„Tak to bylo poprvé.“ pravil Pedro.

Jede sáhib na velbloudovi po Sahaře, velbloud se vleče, vedro je úmorné, sáhib začíná být zoufalej. Vtom ho předjíždí motorka, na ní chlap - kožené kalhoty, kožená bunda, těžký boty, zkrátka navlečenej jak Amundsen. Sáhib vyvalí oči:
„Proboha, to vám není horko?"
Motocyklista se usměje a vysvětlí sáhibovi, že při rychlé jízdě na něj příjemně fouká a tím se celkem slušně chladí. Sáhib se zamyslí, sedne na velblouda a začne ho kopat a pobízet, jak mu jen síly stačí. Velbloud skutečně vyrazí jak o život, ale po půl kilometru se mu udělá pěna u huby a milý velbloud padne mrtev do písku. Sáhib se zvedne, obejde velblouda a pod sutanou si zamumlá:
„Chudák, zmrznul"

Dva kluci jsou na prázdninách na vesnici. Leží si tak u rybníka a opalují se. A najednou projde kolem velice pěkná dívka v bikinách. Ten jeden povídá:
„Člověče, ta kdyby se topila, tak bych pro ni i skočil."
A co čert nechtěl, ta dívka vstoupí do vody, chvíli si plave a najednou se nad ni uzavře hladina. Samozřejmě, že ten kluk hned běží, skáče šipku do vody a po chvíli vytáhne dívku z vody. Začne jí dávat umělé dýchání z úst do úst, ale po chvilce se zarazí:
„Člověče, jí nějak smrdí z huby!!!!“
„Nediv ty blbče, tam ta měla bikiny a tady ta má brusle."


Malá Anička se koupe s bratříčkem:
„Mami, mami a proč i já nemám tu věc mezi nožičkami jako on?"
„Trpělivost, dítě, trpělivost...."


Jde slepý a jednooký lesem k babičce. Zčistajasna si jednooký vypíchne oko o větev. Jednooký:
„Tak jsme došli."
Slepý :
„Nazdar babi!"

V pohřebním ústavu:

„Mohl byste mě informovat, kolik u vás stojí jeden diskrétní pohřeb?"
„No záleží na tom, jakou rakev si vyberete?"
„Potřeboval bych nějakou pevnou a hlavně zvukotěsnou. Víte, tchýně není tak docela po smrti."
„Koukám sousede, že jste si koupil nove auto, copak se stalo s tím starým?"
„Ale, zaseklo se mi centrální otevírání dveří."
„A to to nedokážete opravit, že si musíte kupovat nový vůz."
„To víte, ze bych to opravil, ale tchýně zůstala sedět uvnitř."
„Včera jsem viděl běžet zajíce, a měl na zádech batoh.“
„To já jsem viděl zajíce letět!“
„A taky měl na zádech batoh?“
„Ne, orla.“

Dvě starý panny sledují jak kohout honí slepici. slepice utíká,utíká až vběhne na silnici kde ji přejede auto. Jedna stará panna povídá:
„Vidíš radši se nechala přejet!"

„Nedávej nádobu s benzínem blízko ohně" poučuje otec syna. „Může z toho být velké neštěstí!"
„Ale tati, ty věříš na pověry?"

„Co mají společného policajti a spermie?“
„???“
„Dobrou práci odvede jenom jeden z tisíce.“

„Vrátil si sousedovi vidle?“
„Ano tati, vrátil.“
„A co říkal?“
„Áááá…“

Indiáni přepadli dostavník, náčelník říká:
„Všechny ženy povraždit a muže znásilnit!“
Jeden z komančů se ozve:
„Ale náčelníku, nepopletl jsi to?“
A jeden z přepadených v růžové košilce praví medovým hlasem:
„Božínku a co ty do toho kecáš. Jsi snad náčelník?“
Středověk. Dva rytíři sedí u ohně a vzpomínají na domov.
„Poslyš, Maxmiliáne, co budeš dělat, až se vrátíme domů?"
„No to je jasný, skočím na starou a rozdáme si to."
„Rozumím", usmál se chápavě starší druh, „válčíme tady už půl roku, tak není divu. Já to ale myslel jinak. Co chceš dělat potom ?"
„Potom?... Aha, už vím. Hned potom ze sebe konečně sundám to zatracené brnění!"

„Víte

jak se rozdělí Sněhurka o 1 jablko se 7 trpaslíky“
„???“
„Sní ho sama a dá každému.... „
„Víte v kolik má být slušné děvče večer v posteli?“
„???“
„V osm.... Aby to do desíti stihla domů.“
Chlapík na veřejných záchodkách, kouká na souseda a ptá se:
„Proč máš na ptáku vytetováno WY?"
„Víš, moje holka se jmenuje WENDY, no a když mi stoupne, tak je tam vytetováno její jméno."
Po čase stejně zvědavej chlapík na veřejnejch záchodkách vedle černocha. Kouká a ten černoch tam má taky WY. Zeptá se:
„Hele, tvoje holka se jmenuje WENDY, viď?"
„Proč myslíš?", na to černoch.
„Protože tam máš vytetováno WY, a když ti stoupne tak tam bude- mít WENDY, ne?"
„Ne", nato černoch, „mně když stoupne tak tam mám WELCOME TO THE YAMAICA AND HAPPY HOLLIDAY"

Venkovan se chystá jet do města a manželka ho žádá, aby jí koupil podprsenku. Ve městě dojde do obchodu a že by chtěl podprsenku. Prodavačka se ho zeptá, jakou velikost a když vidí, že sedlák neví tak povídá:
„Tak mi řekněte jaký je má, jako pomeranče, jako jablíčka, jako hrozinky, jako melouny…“
Sedlák se zamyslí :
„Noo, víte jaký má kokršpaněl ouška?“
Souloží spolu bratr a sestra. Najednou, až je po všem, povídá sestra bráchovi:
„člověče brácha Ty seš v posteli lepší než táta!"
Bratr na to:
„Já vím, máma mi to taky povídala!"
Jede takhle nějakej koňskej povoz lesem, najednou na cestu vyskočí z lesa Runcajs, v rukou bambitky a zařve na toho závozníka:
„Kalhoty dolů a vyhoň si ho!!!!"
Tak chlápek sleze a vyhoní si ho. A Runcajs zařve:
„Vyhoň si ho znova!!"
Tak chudák rozklepanej strachy si ho vyhoní zase.
„Ještě jednou!!!!"
To už mu z něj teše skoro krev a trvá to asi dvě hodiny. Načež Runcajs zavolá Manku a řekne jí: „Manko, tady ten hodnej pán tě vezme do města"

Před Semennou bankou v Praze Na příkopech stojí asi třicet mužů, kteří si při-li přivydělat tisíc korun tím, že odevzdají na umělé oplodnění své semeno. Najednou se do fronty mužů postaví pohledná blondýna. Chlapi znejistí a počnou na ni dotírat:
„Ale,copak ? Snad taky nemáte něco na prodej?"
Přitažlivá blondýna, protože nemůže otevřít ústa, odpoví jen:
„Hmmmmmmm."
Chlapi ji začnou hecovat, aby se od ní něco dozvěděli, po chvíli to holka nevydrží, vyplivne to co měla v puse a řekne:
„Tak a tisícovka je v čudu !".

Mladý muž prochází lesem, když tu z mlází slyší podezřelé, každému chlapovi tak libě znějící, milostné vzdechy. Odhrne větve stromů, a vidí krásnou dívku, která sedí nad mladou bedlí a dělá si rozkoš. I pomyslí si mladík:
„To by bylo něco.."
Popoběhne dopředu, lehne si naznak, zahrne se listím, jen ztopořený úd mu krásně trčí nahoru, a čeká. Dívka přišla coby dup, zbystřila zrak, aby pak posléze zvolala:
„Helemese, křemenáč!" a vytáhla nůž…

„Už máme kávu bez kofeinu, čaj bez teinu, mléko bez tuku, cigarety bez nikotinu.., propána, tak co máte stále proti nám ?!“ pravil nedávno jeden impotent.
„Matka se musí pro své dítě obětovat," pravila paní Nováková.
„Kdybych si nedokázala odtrhnout od úst, milý synu, taks' tu nikdy nebyl."
Paní učitelka vypráví dětem:
„Jan Neruda se rád díval na hvězdičky, no a potom napsal Písně kosmické. Znáte jeho další díla?"„Sím," hlásí se Jiříček, „Jan Neruda velice miloval Karolínu Světlou, a když pak umřela, napsal ‚Kam s ním‘!"
„Víš, proč je tolik mravenců?“
„??? „
„Protože je-tě nikdo nedokázal vyrobit tak malé prezervativy.“

Tu ho zaplavilo

něco absurdně citového, po¬hnutí, jímž člověka neočekávané přemáhají vlídné maličkosti. Slzy mu vstoupily do očí; za¬rděl se a obrátil se k oknu. Zrovna před oknem svítila karoserie krásného vozu.
„Nu tož,“ řekl váhavě, „pojedu.“
Začal náhle velmi spěchati; i Vojtěch mu po¬máhal se složitým a zmateným spěchem, že měli sotva čas si říci sbohem.
Když Vojtěch přistoupil k oknu, byla už ulice prázdná; a protože mu bylo pusto a teskno, šel ohlásit Karlově ženě, že se její muž vrátí.

Půjdeš, protože

„- - protože se ti chce omluvit; tuze tě prosí, abys přišel, aby ti vy slovil svou lítost a - - důvěru. A svou vឬnost,“ vzpomínal Vojtěch honem na slova pře¬dem přichystané.
„Proč jsi tam chodil ?“ mluvil Karel s jakousi tíhou. „Vždyť je to zbytečné, nechci to a - chci mít pokoj, Vojto. Mně je tak lépe. Nech mne už, prosím tě. Mně jde teď o věci nesmírně vឬnější...“
Bylo neladné ticho, Vojtěch si v zoufalství hryzl nehty. „A co tedy, řekni, budeš opravdu dělat ?“ ptal se konečně.
„Nevím,“ řekl Karel s nechutí a jal se pře¬cházeti po pokoji.
Někdo zazvonil. Byl to šofér. „Pan ministr posílá svůj vůz pro pana radu,“ hlásil ve dve¬řích.
Karel sebou trhl; podezřívavě pátral v očích bratrových, není-li to snad smluvená. hra; viděl však jen naivní překvapení.

I tento arch byl smačkán a roztržen, snad po dlouhém bdění.
Vojtěch pečlivě složil ubohé papíry a s trnou¬cím hořem lítosti se zahleděl na spícího bratra. Vidíš, je už šedivý na skráních; opuchl pod očima a zdá se chorý. Vojtěch ho pozoroval se zamyšlenou pozorností; pak se potichu dostrojil, zamkl za sebou a běžel do bratrova úřadu.
Měl tam známé, i bylo mu snadno zvěděti, co se včera stalo. Odpoledne přihnal se do oddělení ministr zrovna bez sebe zlostí. To je ničemnost, volal hned ve dveřích; kdo tohle udělal, je buď blázen nebo nepoctivec. To sice neřekl výslovně, ale naznačil to ještě hůře. A kdo prý tohle udě¬lal? křičel, mávaje nějakým konceptem. Všechno se třáslo strachem; tu řekl Karel: „To je můj akt", a chtěl se hájit. Mlčte, pane, křikl ministr, roztrhl akt a hodil jej na stůl nejmladšímu úřed¬níku v oddělení, svému oblíbenci: „Opravte to, pane !“ A práskl za sebou dveřmi. Všichni zůstali jako ztuhlí. Karel, bledý, a na pohled mechanický jako loutka, zavřel svůj stůl a beze slova odešel. V pět hodin se vrátil a pracoval, zatím co všichni šli domů. Nikdo ostatně ne¬věřil, že by se dopustil nějaké chyby; než on nechtěl s nikým mluvit. - Tu tedy Vojtěch skoro mocí pronikl k ministrovi, muži hroznému a výbušnému; a po půl hodině se objevil ve dve¬řích, rudý, vyčerpaný, ale s očima vítěznýma; dokonce sám ministr ho doprovázel až do dveří, aby mu ještě jednou potřásl rukou. Vojtěch letěl domů; našel Karla sedícího mračně na pohovce, chabého únavou a opoutaného nějakým kruhem myšlenek.
„Karle,“ hlásal. Vojtěch triumfálně, „máš jít k svému ministrovi.“
„Nepůjdu,“ řekl Karel roztržitě.

Když se Vojtěch probudil,

byl bílý den; užasl, že leží v posteli polooblečen, rozpomněl se trochu a hledal Karla. Karel ležel na pohovce a spal; měl tváře povadlé, až k bolesti unavené, a vy¬padal stár. Tu Vojtěch tichounce, aby ho nepro¬budil, hledal, co to včera psal. Našel dopis v za¬vřené obálce, i roztrhl obálku a četl:

„Pane ministře,
pro chorobu vzdávám se svého úřadu a žádám o propuštění bez pense...
N. N., bývalý rada.“

Vojtěch zavrtěl hlavou a hledal dále. V koši na papír bylo několik zmačkaných, přeškrtaných a roztrhaných archů, i rozbalil je a četl:

„Vážený pane!
Srovnejte, prosím, akt, . který mně byl včera odňat, s přílohou B3 ve svazku M-XXIII. s diktátem ministra tamtéž, a s kopií dopisu ze 17.IX. tamtéž, aby se zjistilo, že chybné rozhodnutí se nestalo mou vinou, nýbrž že jsem dostal špatný materiál z protokolu. Na¬hlédněte sám přes své mládí, že ministr mne neprávem“

Zde byl dopis přetržen s patrnou zuřivostí a smačkán. Další arch měl podle všeho nésti za¬čátek nějakého pojednání; stálo tam pouze:

„Chceš-li se státi filosofem, musíš“

Polozamčenýma očima

se díval na bratra, je skloněn nad stolem, jako by studoval. Vždycky se učil tak těžce a tvrdošíjně. Vždycky míval vášnivé záliby, které přemáhal učením. Byl tak ctižádostivý a prudký. Mladý piják, který jed¬noho dne přestal vůbec pít, protože si to umínil. Nebo si umínil vstávat v pět hodin ráno. Vstá¬val a učil se, zatím co Vojta chrněl ve svém pe¬líšku, rozkošnický a tepla chtivý jako kočka. „Vojto, Vojto, vstávej, už je sedm.“ Vojta nic, jako by neslyšel; ale zatím slyší šustit péro po papíře, a je mu jaksi blaze, že někdo žije tak blízko něho. Za nic na světě by neotevřel oči. Nechce si přetrhnout sen; ale to vlastně není sen (usmíval se Vojtěch), to se mně opravdu stalo, když jsem byl snad v kvartě: kluci ze sep¬timy, Karlovi spolužáci, mne zavedli do vinárny, počkej, Kislingr to byl a Dostálek, ten už ze¬mřel... Tu slyší Vojtěch zpívat harfenici: „A já, jsem Esmeralda, jihu věrná dcera, Esmeralda, Esmeralda - -“ Líbí se mu to, ale má strach, že ho vyženou; dělá se maličký, aby ho nikdo neviděl. Schovává se za stolem a jen se dívá na tu slečnu, co roznáší víno. Teď, s pažemi vzhůru, si rovná vlasy a prozpěvuje; teď s kýmsi mluví, skloněna k jeho tváři, klečíc jedním kolenem na židli, hle, rudý podvazek pod kolenem druhým; Vojta neví, kam s očima, stydí se za ně, žárlí a dívá se - - A teď mne vidí, pane bože! Jde přímo k němu, trochu se kolébajíc; položila se přes celý stůl, hledí na něj blizoučko divnými paprskujícími zorničkami, bzučí písničku o lásce a tiše, laskavě se směje; Vojta cítí její vlahý dech na rtech a je mu do pláče hanbou a láskou. Chtěl by něco říci, ale neví co; také ona neví a proto jen šeptá písničku o lásce a dívá se mu do očí přeblízkým, jasným pohledem. Co na mně chtěla? Proč nic neřekla? Vždyť už tu nejsou hoši, ale sedí tu Karel, píše na archovém papíře a praví: nyní se musíš učit. Než Vojta dělá, jako by neslyšel; uč se, co chceš, myslí si, ale mne teď nech spát.

„Čím víc bídy člověk uvidí, tím víc má se světem společného. Já jsem našel cit společen¬ství: není to vůbec soustrast, je to osvícení a vy¬tržení; není to lítost, ale nadšení. Ty sám -“ (tak kázal stoje, s rukou napřaženou; opilost, dříve překonaná vzrušením, ho uchvacovala stále mocněji) -- „ty sám pak vidíš každou bolest a objevuješ každou zvrhlost a nemoc, a cítíš, že je tvá vlastní. Ty sám jsi chudý a bídný, zloděj a nevěstka, opilec a zoufalec; ty jsi, co vidíš. A tu žízníš jen po tom, abys nesl všechnu bídu a každou nemoc, všechno zavržení abys vzal na sebe; dychtíš a prahneš po tom, aby ses ukojil. Nedáš almužny chudému, protože staré křivdy nevyrovnáš; ale sám budeš chudý, ty sám musíš být stejně chudý, aby ses vyrovnal. Musíš být nemocen, opilý, štvaný, uražený, za¬blácený a zvrhlý. Musíš dojít vrcholu. Musíš dojít toho nejdokonalejšího vrcholu. Dosti, dosti jsi uměl, zapomeň na vše; nyní se musíš učit. Ale Vojto,“ obrátil se náhle neobyčejně mile, „viď, tobě se chce spát ?“
„Ne, skutečně ne,“ ujišťoval Vojtěch horlivě. „Jdi si lehnout, já musím něco napsat. Spi, prosím tě, překážel bys mi.“
„Ne Karle,“ prosil Vojtěch, „já nebudu spát; piš si, já si jen tak lehnu, abych ti nepřekážel; ale potom ti něco řeknu.“
„Nu, dobře, jen spi,“ opakoval Karel, sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní.
Tiše natažen v posteli, přemýšlel Vojtěch, co řekne bratrovi. Byl zmaten a rozlítostněn; hledal nějaká obzvláště láskyplná slova, po¬dobná zářícím pohledům. Slova pozorná, jakými mluvíme k nemocnému. Něco, čím by ho po¬těšil a odměnil.

Tu chvíli bylo Vojtěchovi neskonale pří¬jemno poslouchat. Celý zabalen, s koleny pod bradou, skrčen ve vlňáku, byl jako dítě, jež se okouzluje hlasem a gesty stejně jako slovy vy¬pravujícího. „Tak dál,“ žádal.
„Dál,“ přemýšlel Karel; „co pak bylo dál ? Když jsem se rozhodl, že už do úřadu nikdy nepůjdu, udělalo se mi nesmírně lehko; to už mě přešlo, že bych se chtěl zabít. Naopak, viděl jsem, že teprve začnu; že to je počátek života,. To ti je úžasný pocit; nikdy mně tak krásně nebylo. Chodil jsem zase po městě, nemyslil jsem vůbec na, to, co budu dělat, ale všude kolem, i za stěnami domů jsem cítil něco naprosto no¬vého. A právě z toho, že mně bylo tak krásně, jsem poznal, že jsem přišel na něco velkolepého a správného. Jistě, Vojto, vnuknutí je největší štěstí. To se nedá ani vyslovit, je to asi tak, jako bys mluvil s bohem, nebo jako by tvou myšlenku myslil současně celý svět, země i hvězdy a celé lidstvo, i minulé. Takové je to štěstí. Potom mne potkalo to děvče, a pozvalo mne; šel jsem, abych zkusil, může-li to úžasné, to nadlidsky krásné .vytrvat i v takové - -
takové hrůze. A Vojto, věřil bys? Byl jsem čím dál tím volnější. Když jsem viděl její bídu, bylo to, jako by mně rostla křídla. Kdybych dnes vi¬děl všechnu bídu a strašnost světa, byl bych ještě šťastnější a jistější sebou. Musím ještě nesmírně mnoho poznat, protože to člověka osvo¬bozuje. Ty spíš?“
„Nespím.“