Polozamčenýma očima

se díval na bratra, je skloněn nad stolem, jako by studoval. Vždycky se učil tak těžce a tvrdošíjně. Vždycky míval vášnivé záliby, které přemáhal učením. Byl tak ctižádostivý a prudký. Mladý piják, který jed¬noho dne přestal vůbec pít, protože si to umínil. Nebo si umínil vstávat v pět hodin ráno. Vstá¬val a učil se, zatím co Vojta chrněl ve svém pe¬líšku, rozkošnický a tepla chtivý jako kočka. „Vojto, Vojto, vstávej, už je sedm.“ Vojta nic, jako by neslyšel; ale zatím slyší šustit péro po papíře, a je mu jaksi blaze, že někdo žije tak blízko něho. Za nic na světě by neotevřel oči. Nechce si přetrhnout sen; ale to vlastně není sen (usmíval se Vojtěch), to se mně opravdu stalo, když jsem byl snad v kvartě: kluci ze sep¬timy, Karlovi spolužáci, mne zavedli do vinárny, počkej, Kislingr to byl a Dostálek, ten už ze¬mřel... Tu slyší Vojtěch zpívat harfenici: „A já, jsem Esmeralda, jihu věrná dcera, Esmeralda, Esmeralda - -“ Líbí se mu to, ale má strach, že ho vyženou; dělá se maličký, aby ho nikdo neviděl. Schovává se za stolem a jen se dívá na tu slečnu, co roznáší víno. Teď, s pažemi vzhůru, si rovná vlasy a prozpěvuje; teď s kýmsi mluví, skloněna k jeho tváři, klečíc jedním kolenem na židli, hle, rudý podvazek pod kolenem druhým; Vojta neví, kam s očima, stydí se za ně, žárlí a dívá se - - A teď mne vidí, pane bože! Jde přímo k němu, trochu se kolébajíc; položila se přes celý stůl, hledí na něj blizoučko divnými paprskujícími zorničkami, bzučí písničku o lásce a tiše, laskavě se směje; Vojta cítí její vlahý dech na rtech a je mu do pláče hanbou a láskou. Chtěl by něco říci, ale neví co; také ona neví a proto jen šeptá písničku o lásce a dívá se mu do očí přeblízkým, jasným pohledem. Co na mně chtěla? Proč nic neřekla? Vždyť už tu nejsou hoši, ale sedí tu Karel, píše na archovém papíře a praví: nyní se musíš učit. Než Vojta dělá, jako by neslyšel; uč se, co chceš, myslí si, ale mne teď nech spát.