„To neřeknu!“

„Řekneš: Utekl, protože se zhnusil sám sobě; strašně ho omrzelo vše, co sám na sobě znal. Považte, paní, najednou v sobě našel neznámou duši, horší jakousi, vzteklou, prapodivnou, a chce s ní něco začít. Nemůže už s vámi spát, protože váš manžel byl někdo docela jiný; byl to domácí idiot, který pil ohřáté pivo a kterého jste milovala! Tak jí to řekni, Vojtěše, roz¬umíš ? Řekni jí, paní, vždyť on nenávidí ohřáté pivo, vás samotnou nenávidí, protože včera pil ledové víno a hořící a byl vám nevěrný; našel si jednu nevěstku a vrátí se k ní - Ach, člo¬věče,“ přešel Karel najednou ze slavnostního dik¬tování v palčivý polohlas, „to ti je strašné u toho děvčete, kdybys viděl tu bídu! Kriste Pane, to jsou poměry! Měla nohy promočené a studené jako led, vůbec se nedají zahřát; mu¬sím se tam ještě vrátit k vůli té bídě. Kdybys viděl, jak bydlí ! To se nedá spravit almužnou, víš, propije všechno, ale někdo by měl u ní být -“
„Karle,“ řekl Vojta chraptivě.
„Počkej, nemluv,“ bránil se Karel. „To není. jen tohle. To je dokonce jen vedlejší věc, na ženské jsem s počátku ani nemyslel. Ale řekni, Vojto, řekni, může-li se člověk vrátit mezi ty polštáře a lambrekiny, když viděl takovou bídu. Vždyť to, Vojto, u nás znáš; dusil. bych se v tom, hanbou i hnusem, Tomu přec má žena nemůže rozumět. Já vím, že je hodná; mlč, prosím tě, aspoň o tom. S tím jsem vůbec za¬čínat nechtěl; to je jen příklad a stalo se to až po tom.“
„Po čem ?“