„A načpak,“

odkývl Karel rukou a zamys¬lil se.
Vojtěch chvíli čekal. „Poslechni, Karle,“ za¬čal, „tobě se něco stalo; máš vztek nebo bolest a - a něco si namlouváš. Řekni nejdřív, co se ti stalo. Snad se to dá napravit. Dokonce jistě. A že se nevrátíš k ženě a do úřadu, je vůbec ne¬smysl. To nemyslíš snad vážně a - slyšíš ?“
Karel vstal a zasmál se. „Tak už dost,“ řekl, a jal se přecházet po pokoji. Teprve teď se roz¬hlédl, postál před obrazy, uvědomil si stojící věci - „Vojtěše, chudáčku,“ ozval se výsměšně, „tak tady ty bydlíš ? A sám ? A máš tu dost místa pro celý život, pro celý život? Hleď, kdy¬by ses takhle oženil ! Tak jako já ! Vzal si hod¬nou ženu. Aby ti sloužila jako tyranskému dí¬těti. Abys byl jejím chlapečkem, protože se bojí porodu a nemá dětí. Abys měl hnízdo s polštáři - - tak jako já ! Člověče, vždyť ty nevíš, co je štěstí!“
„Křivdíš své ženě,“ namítal Vojta tiše.
„ha křivdím,“ opáčil Karel. „A víc než to omrzela se mi. Mám jí až potud. Můžeš jí to říci, ale řekni jí také, že vím, jak jí křivdím. Řekni jí, že byla vzornou ženou úředníka. 8, bože, vždyť je to zrovna zločin! Představ si, jistě mne čekala dnes večer! celý večer topí, dívá se na teploměr, vystrojí stůl a čeká; považ, že dosud nic netuší ! Ještě teď čeká, hrozí se, sedí na posteli a nemůže pochopit... Až ráno přijdeš ty a řekneš: Paní, váš manžel utekl.“