Byl nesmírně zmaten. Tohle místo lítosti ! Co se to děje? Krade jako straka, což o to, ale teď ji uráží, že to vím; nestydí se být zlodějkou, ale bolí ji jaksi ukrutně nedůtklivě, platí-li za ni... Je ta ženská blázen?
Ale ponenáhlu bylo mu jí víc a více líto. Tak vidíš, řekl si, každý má svou slabost, ale ničím ho neurazíš víc, než poznáš-li ji. Ach, jakou ne¬smírnou mravní citlivost chová člověk ve svých vinách! Ach, jak je bolestně a křehce útlý ve svých špatnostech! Dotkni se jeho skrytého zla; slyš pak, není-li to výkřik bolesti a urážky, který ti odpovídá ! copak nevidíš, že jda souditi vinníka, soudíš uraženého?
Z kuchyně bylo slyšet pláč tlumený peřinou. Chtěl vejít, ale bylo zamčeno; domlouval do dveří, huboval, chlácholil, avšak odpovídalo mu jen zavzlykání prudší a hlasitější. Vrátil se do svého pokoje, rozteskněn bezmocnou soustrastí. Tuhle leží ještě na stole nakradené věci, krásné nové košile, tolik prádla, památky, bůh ví co vše. hladil je prstem, ale jejich dotek byl smutný a opuštěný.