Sedl si,
ustrojen ve fraku, aby čekal. Bylo už ticho, nekonečné ticho v domě; slyšel z kuchyně každý Johančin krok, slyšel vzteklé bouchnutí víka, a ticho. Co je to? Vyskočil zděšen a na¬slouchal: dlouhé; hrozné zavytí něco zrovna nelidského; nyní se to drobí v štěkot hysteric¬kého vzlyku; je slyšet úder kolen o podlahu a tenké stenání. Johanka pláče. Byl sice na něco připraven, ale tohohle se nenadál... Stál s tlukou¬cím srdcem a poslouchal, co se tam, za zdmi, v kuchyni děje. Nic, jen pláč. Teď se Johanka vzpamatuje a přijde prosit.
Přecházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti; ale Johanka nešla. Chvílemi postál a naslouchal; její pláč se táhl v neochabující, pravidelné jedno¬tvárnosti jako vyti. Bylo mu úzko ze zoufalství tak strašného. Půjdu k ní, odhodlával se, a řeknu jí jenom: „Tak si to pamatujte, Johanko, a neplačte už; já na to zapomenu, budete-li hodná.“
Najednou prudké kroky, dveře práskají, ve veřejích pokoje stojí Johanka a vyje; strašno vidět její tvář naběhlou pláčem.
„Johanko,“ vypravil ze sebe.
„To... to jsem si... vysloužila,“ dere se z Johanky. „Místo uznání... Jako se zlodějkou... Taková hanba!“
„Ale, Johanko!“ vykřikl ustrašen, „vždyť jste mně vzala - tohle všechno, vidíte to? Vzala jste to nebo ne?“
Ale Johanka neslyší. „Jak si to mám dát líbit... Taková hanba! Prohlížet mně skříň... jako... nějaké... cikánce! Takovou hanbu udě¬lat mně, mně... ! Tohle neměl milostpán dělat... Nemá právo... urážet... Toho bych se... do smrti... do smrti nenadála! Copak jsem zlo¬dějka? Já, já že jsem nějaká zlodějka?“ vy¬křikla ve vášnivé bolesti. „Jsem nějaká zlo¬dějka? Já; z takové rodiny! To... to jsem ne¬čekala a... nezasloužila!“
„Ale - Johanko,“ řekl zchlazen, „mějte přece rozum: jak se tyhle věci dostaly do vaší skříně ? Je to vaše nebo mé ? Řekněte, osobo, je to vaše ?“
„Já nic nechci slyšet,“ vzlyká Johanka. „Kriste Pane, taková hanba!... Jako bych... Cikánka byla!... Prohlížet mně skříň... A na hodinu,“ vykřikla strašně rozčilena, „na hodinu jdu pryč. Ani do rána tu nezůstanu ! Ne... ne...“
„Ale vždyť já", namítal ustrašen, „vás nechci vyhnat. Zůstanete dál, Johanko. Co se stalo, nu, chraň bůh horšího... Vždyť jsem vám ani nic neřekl. Tak neplačte!“
„Vemte si jinou,“ dusí se Johanka pláčem, „já tu nebudu ani do rána! Copak už je člo¬věk... pes... aby si všechno dal líbit... Ne¬budu,“ vytekla zoufale, „kdybyste mně tisíce platil ! Spíš na dlažbě přespím...“
„Ale proč, Johanko,“ bránil se bezradně, „co¬pak jsem vám ublížil ? Tohle přec nemůžete zapřít...“
„Ne, neublížil,“ křičí Johanka ještě zraněněji. „To není ublížit... prohlížet skříně... jako zlo¬dějce! To nic není... To si mám nechat líbit... To mně ještě nikdo neudělal... takovou hanbu... Nejsem... nějaká poběhlice,“ zavyla křečo¬vitým pláčem a náhle utekla, práskajíc za sebou dveřmi.
Přecházel po pokoji, aby zase nabyl pevnosti; ale Johanka nešla. Chvílemi postál a naslouchal; její pláč se táhl v neochabující, pravidelné jedno¬tvárnosti jako vyti. Bylo mu úzko ze zoufalství tak strašného. Půjdu k ní, odhodlával se, a řeknu jí jenom: „Tak si to pamatujte, Johanko, a neplačte už; já na to zapomenu, budete-li hodná.“
Najednou prudké kroky, dveře práskají, ve veřejích pokoje stojí Johanka a vyje; strašno vidět její tvář naběhlou pláčem.
„Johanko,“ vypravil ze sebe.
„To... to jsem si... vysloužila,“ dere se z Johanky. „Místo uznání... Jako se zlodějkou... Taková hanba!“
„Ale, Johanko!“ vykřikl ustrašen, „vždyť jste mně vzala - tohle všechno, vidíte to? Vzala jste to nebo ne?“
Ale Johanka neslyší. „Jak si to mám dát líbit... Taková hanba! Prohlížet mně skříň... jako... nějaké... cikánce! Takovou hanbu udě¬lat mně, mně... ! Tohle neměl milostpán dělat... Nemá právo... urážet... Toho bych se... do smrti... do smrti nenadála! Copak jsem zlo¬dějka? Já, já že jsem nějaká zlodějka?“ vy¬křikla ve vášnivé bolesti. „Jsem nějaká zlo¬dějka? Já; z takové rodiny! To... to jsem ne¬čekala a... nezasloužila!“
„Ale - Johanko,“ řekl zchlazen, „mějte přece rozum: jak se tyhle věci dostaly do vaší skříně ? Je to vaše nebo mé ? Řekněte, osobo, je to vaše ?“
„Já nic nechci slyšet,“ vzlyká Johanka. „Kriste Pane, taková hanba!... Jako bych... Cikánka byla!... Prohlížet mně skříň... A na hodinu,“ vykřikla strašně rozčilena, „na hodinu jdu pryč. Ani do rána tu nezůstanu ! Ne... ne...“
„Ale vždyť já", namítal ustrašen, „vás nechci vyhnat. Zůstanete dál, Johanko. Co se stalo, nu, chraň bůh horšího... Vždyť jsem vám ani nic neřekl. Tak neplačte!“
„Vemte si jinou,“ dusí se Johanka pláčem, „já tu nebudu ani do rána! Copak už je člo¬věk... pes... aby si všechno dal líbit... Ne¬budu,“ vytekla zoufale, „kdybyste mně tisíce platil ! Spíš na dlažbě přespím...“
„Ale proč, Johanko,“ bránil se bezradně, „co¬pak jsem vám ublížil ? Tohle přec nemůžete zapřít...“
„Ne, neublížil,“ křičí Johanka ještě zraněněji. „To není ublížit... prohlížet skříně... jako zlo¬dějce! To nic není... To si mám nechat líbit... To mně ještě nikdo neudělal... takovou hanbu... Nejsem... nějaká poběhlice,“ zavyla křečo¬vitým pláčem a náhle utekla, práskajíc za sebou dveřmi.
<< Home