V teskném napětí

stál Vojta u dveří. Tuhle, na jedné straně, tichá a temná dírka, právě s dostatek oživená milým sípěním kahanu, ach, dírka přemilá, teplý doušek, radost být doma, líbeznost pohostiti někoho; a tuhle, na druhé straně, okno dokořán otevřené, naplněné veleb¬ným hlasem řeky a tmy, neboť snad noc sama se valí jezem Vltavy, že tak hučí; a v okně vy¬soký, vztyčený člověk, podivně cizí, podivně vzrušený: tvůj vlastní bratr, kterého nepozná¬váš. Vojtěch stál na prahu jako na rozhraní dvou světů: svého světa intimního a bratrova cizího, neobyčejně jaksi velikého a strašného v této chvíli. Věděl, že do něho bude zasvěcen, že bratr mu přišel vlastně říci něco svrchovaně závažného; bál se toho, děsil se přímo, naslou¬chaje při tom s bdělou, mikrofonickou pozor¬ností sípění kahanu a širému hučení řeky.
Mateřsky nese Vojta horký, rudý čaj na stůl a domlouvá se: „Řekni jen, chceš-li něco sníst.“ A už tu je se slaninou a keksy, nutí do jídla, pobíhá; cele zženštěl jako lítostná tetka. Karel jen upil čaj a už, zdá se, zapomněl na svou žízeň. „Tak vidíš,“ začal a umlkl. Sedí tu, vrý¬vaje tvář do dlaní a už zas nemyslí na, to, že chtěl promluvit.