„Po tam, když jsem se rozhodl. Počkej, vždyť ty ještě nic nevíš. To všechno začalo docela jinak, to začalo... když jsem ještě byl úřed¬níkem. Zkrátka, zkrátka v úřadě byl rámus – A já,“ uhodil Karel hrozně vzrušen dlaní do stolu, „já jsem byl v právu, a dost !“
„Jaký rámus?“ zvídal Vojta pozorně.
„Ale nic, hlouposti. To naprosto nestojí za řeč. Jen takový podnět, víš ? Ale člověk se cítí jako zašlápnutý a nemůže, nemůže se bránit. Jako bys byl hadr. Tak jsem zůstal v úřadě a hledal jsem v aktech a knihách a vidíš, uká¬zalo se, že jsem očividně v právu; někdo jiný udělal chybu, ale kdo ? Je to až divné, jak teď je mi to jedno; ale v tu chvíli jsem se svíjel jako červ a umínil si, že se zabiju.“
„Karle,“ vykřikl Vojtěch.
„Ty, ty mlč,“ kázal Karel jako opilý, na¬přahuje proti němu třesoucí se prst, „ty jsi také takový. Celý večer jsem běhal po ulicích, nechtěl jsem už jít domů; zavrhl jsem se. Byl jsem unaven a měl jsem jenom žízeň opít se; našel jsem jednu vinárnu, víš, takovou haneb¬nou; nikdy jsem nic podobného neviděl, hudba a děvčata, a tolik špíny, úžasně. Nevím už, kdo tam se mnou seděl; jedna měla strašně bolavé prsty; slézaly jí nehty; snad je to taková pří¬jice, nevíš ?“
„Proč se ptáš ?“
„Protože pila pořád z mé sklenice, nemohl jsem jí v tom bránit; ale to už je jedno. Pak tam byl jeden, s tím jsem mluvil po celý večer; nevím, kdo to byl. Zdálo se mně, že ti všichni tam přišli tak jako já, hosté i holky, všichni; že se snad také chtějí zabít, protože jsou ne¬šťastní, a proto si sem zašli. Zdálo se mně, že mám s nimi něco společného, ale v jiném, hlubším smyslu než na příklad s kolegy v úřadě; že bych já třeba měl najednou prodávat sirky a být všivý a starý místo toho sirkáře; nebo že by měly také mně bolestně slézat nehty, že bych se i já měl prostituovat nebo měl v noci krást, jako to dělají oni. Představ si, Vojto, třeba tuhle myšlenku: napadlo mně, že zatím co tam sedím, se udělal venku konec světa a že nezůstalo nic než ta vinárna a lidé v ní; ne¬věstky, harfenice, zloději, opilci a nemocní, a to že teď je lidstvo. že už nejsou kostely, ani paláce, ani filosofie nebo umění, ani sláva, ani státy, nýbrž jen těch dvacet vyvržených. Do¬vedeš si to představit ?“
„Jen povídej dál.“
„No, nic dál. Myslil jsem jen, co bych v ta¬kovém případě dělal. Co bych, na příklad, dělal se svými akty, se svým titulem a svými moudrostmi ? Vždyť bych, člověče, s tím vším ani nemohl nikoho z nich potěšit, ani názorně před¬stavovat výtečnost nebo zavržení člověka. Ne¬dalo by to příklad a obraz ničeho; kdybych na harfu hrál nebo plakal, bylo by to stokrát a tisíckrát lepší; rozumíš ?“
„Ano.“