Tu chvíli bylo Vojtěchovi neskonale pří¬jemno poslouchat. Celý zabalen, s koleny pod bradou, skrčen ve vlňáku, byl jako dítě, jež se okouzluje hlasem a gesty stejně jako slovy vy¬pravujícího. „Tak dál,“ žádal.
„Dál,“ přemýšlel Karel; „co pak bylo dál ? Když jsem se rozhodl, že už do úřadu nikdy nepůjdu, udělalo se mi nesmírně lehko; to už mě přešlo, že bych se chtěl zabít. Naopak, viděl jsem, že teprve začnu; že to je počátek života,. To ti je úžasný pocit; nikdy mně tak krásně nebylo. Chodil jsem zase po městě, nemyslil jsem vůbec na, to, co budu dělat, ale všude kolem, i za stěnami domů jsem cítil něco naprosto no¬vého. A právě z toho, že mně bylo tak krásně, jsem poznal, že jsem přišel na něco velkolepého a správného. Jistě, Vojto, vnuknutí je největší štěstí. To se nedá ani vyslovit, je to asi tak, jako bys mluvil s bohem, nebo jako by tvou myšlenku myslil současně celý svět, země i hvězdy a celé lidstvo, i minulé. Takové je to štěstí. Potom mne potkalo to děvče, a pozvalo mne; šel jsem, abych zkusil, může-li to úžasné, to nadlidsky krásné .vytrvat i v takové - -
takové hrůze. A Vojto, věřil bys? Byl jsem čím dál tím volnější. Když jsem viděl její bídu, bylo to, jako by mně rostla křídla. Kdybych dnes vi¬děl všechnu bídu a strašnost světa, byl bych ještě šťastnější a jistější sebou. Musím ještě nesmírně mnoho poznat, protože to člověka osvo¬bozuje. Ty spíš?“
„Nespím.“