„Čím víc bídy člověk uvidí, tím víc má se světem společného. Já jsem našel cit společen¬ství: není to vůbec soustrast, je to osvícení a vy¬tržení; není to lítost, ale nadšení. Ty sám -“ (tak kázal stoje, s rukou napřaženou; opilost, dříve překonaná vzrušením, ho uchvacovala stále mocněji) -- „ty sám pak vidíš každou bolest a objevuješ každou zvrhlost a nemoc, a cítíš, že je tvá vlastní. Ty sám jsi chudý a bídný, zloděj a nevěstka, opilec a zoufalec; ty jsi, co vidíš. A tu žízníš jen po tom, abys nesl všechnu bídu a každou nemoc, všechno zavržení abys vzal na sebe; dychtíš a prahneš po tom, aby ses ukojil. Nedáš almužny chudému, protože staré křivdy nevyrovnáš; ale sám budeš chudý, ty sám musíš být stejně chudý, aby ses vyrovnal. Musíš být nemocen, opilý, štvaný, uražený, za¬blácený a zvrhlý. Musíš dojít vrcholu. Musíš dojít toho nejdokonalejšího vrcholu. Dosti, dosti jsi uměl, zapomeň na vše; nyní se musíš učit. Ale Vojto,“ obrátil se náhle neobyčejně mile, „viď, tobě se chce spát ?“
„Ne, skutečně ne,“ ujišťoval Vojtěch horlivě. „Jdi si lehnout, já musím něco napsat. Spi, prosím tě, překážel bys mi.“
„Ne Karle,“ prosil Vojtěch, „já nebudu spát; piš si, já si jen tak lehnu, abych ti nepřekážel; ale potom ti něco řeknu.“
„Nu, dobře, jen spi,“ opakoval Karel, sedl si ke stolu a složil hlavu do dlaní.
Tiše natažen v posteli, přemýšlel Vojtěch, co řekne bratrovi. Byl zmaten a rozlítostněn; hledal nějaká obzvláště láskyplná slova, po¬dobná zářícím pohledům. Slova pozorná, jakými mluvíme k nemocnému. Něco, čím by ho po¬těšil a odměnil.