I tento arch byl smačkán a roztržen, snad po dlouhém bdění.
Vojtěch pečlivě složil ubohé papíry a s trnou¬cím hořem lítosti se zahleděl na spícího bratra. Vidíš, je už šedivý na skráních; opuchl pod očima a zdá se chorý. Vojtěch ho pozoroval se zamyšlenou pozorností; pak se potichu dostrojil, zamkl za sebou a běžel do bratrova úřadu.
Měl tam známé, i bylo mu snadno zvěděti, co se včera stalo. Odpoledne přihnal se do oddělení ministr zrovna bez sebe zlostí. To je ničemnost, volal hned ve dveřích; kdo tohle udělal, je buď blázen nebo nepoctivec. To sice neřekl výslovně, ale naznačil to ještě hůře. A kdo prý tohle udě¬lal? křičel, mávaje nějakým konceptem. Všechno se třáslo strachem; tu řekl Karel: „To je můj akt", a chtěl se hájit. Mlčte, pane, křikl ministr, roztrhl akt a hodil jej na stůl nejmladšímu úřed¬níku v oddělení, svému oblíbenci: „Opravte to, pane !“ A práskl za sebou dveřmi. Všichni zůstali jako ztuhlí. Karel, bledý, a na pohled mechanický jako loutka, zavřel svůj stůl a beze slova odešel. V pět hodin se vrátil a pracoval, zatím co všichni šli domů. Nikdo ostatně ne¬věřil, že by se dopustil nějaké chyby; než on nechtěl s nikým mluvit. - Tu tedy Vojtěch skoro mocí pronikl k ministrovi, muži hroznému a výbušnému; a po půl hodině se objevil ve dve¬řích, rudý, vyčerpaný, ale s očima vítěznýma; dokonce sám ministr ho doprovázel až do dveří, aby mu ještě jednou potřásl rukou. Vojtěch letěl domů; našel Karla sedícího mračně na pohovce, chabého únavou a opoutaného nějakým kruhem myšlenek.
„Karle,“ hlásal. Vojtěch triumfálně, „máš jít k svému ministrovi.“
„Nepůjdu,“ řekl Karel roztržitě.