Schaefer se domníval, že ho na tak krátkou vzdálenost nepoužije - nebylo by to sportovní. Ale kdyby na to znovu zaútočil, mohlo by se to rozhodnout zvolit jistotu a odstřelit ho.
Takže běžel a doufal, že ta věc bude natolik zaneprázdněna svým zraněním, že za ním nevyrazí okamžitě.
Doufal, že se stačí vrátit k mulám a sestavit dostatečnou palebnou sílu, aby si to s tím zkurvysynem vyřídil - i bez automatické brokovnice toho v bedně od Hansona zbývalo více než dost.
Pak mu uklouzla noha. Zachytil se až na poslední chvíli.
Ztratil ponětí o tom, kde je a kam běží, a právě se o pár palců vyhnul skoku z útesu přímo do řeky.
„A do prdele!“ zaklel, ale stále nic neslyšel.
Než stačil couvnout, uchopily ho zezadu za hlavu pařáty, zakryly mu oči a zaryly se mu do tváří.
Nic neslyšel. Nic neviděl. I bez kamufláže se ten bastard uměl skrývat daleko lépe, než měl vůbec právo.
Zabiják ho zvedl do vzduchu a Schaefer chvíli bezmocně visel jako hadrová panenka; pak ho hodil proti nejbližšímu stromu.
Tvrdě narazil a svezl se k zemi. Byl paralyzován a nemohl se hýbat. Věc vyrazila k němu. Vzhlédl k němu a plivl. Byl stále vzpurný i ve své bezmocnosti.
„Měl bys říct svému holiči,“ zasyčel, když viděl černé zamotané copánky povlávající mu v měsíčním světle po stranách hlavy, „že Rasta je už dávno z módy“
Nevěděl, jestli mluví opravdu nahlas nebo ne; sluch se mu ještě nevrátil.
Příšera se k němu sklonila. Schaeferova ruka vystřelila vzhůru a popadla spodek masky.

Viděl, že ten bastard má novou masku - možná ji potřebuje k dýchání.
Možná si vyměnil i oblečení - Schaefer si ho v těch několika sekundách ve špatně osvětlené místnosti v pátém patře nestačil pořádně prohlédnout a stejně by patrně nehodnotil vkusnost jeho oblečení, ale pár maličkostí se mu teď zdálo odlišných.
Zabijákovi něco odkapávalo z paže, něco zelenožlutého, co zářilo jako tekutý neon; buď brokovnice nebo úlomek granátu musely zasáhnout svůj cíl.
A tím i poškodit kamufláž - jak Schaefer předpokládal, maskování nespočívalo jen v barevných šatech a pomalované tváři, ale byl to druh nějakého elektronického zařízení.
Fungovalo dobře na asfaltu a betonu, stejně jako se stromy a větvemi ... Schaefer již chápal, jak se ta věc mohla pohybovat tak lehce po New Yorku, aniž by ji někdo spatřil.
A pokud ta zářící věc byla její krví a ne jen ekvivalentem hydraulické tekutiny, uvažoval Schaefer, byla ta příšera raněná. Pokud krvácela, mohla i zemřít.
Skočil na nohy, jak nejrychleji dokázal, tasil nůž a bodl protivníka do šedého masa.
„To máš za Dutche!“ vykřikl.
Svůj výkřik téměř neslyšel; sluch měl stále příliš otupený.
Příšera zařvala bolestí, ale to Schaefer také téměř neslyšel. Než mohl vůbec pomyslet na ústup, pozvedla nohu a tvrdě ho odkopla. Nůž jí zůstal zabodnutý v boku.
Schaefer si pomyslel, že ten bastard něco podobného určitě neočekával.
Bylo mu to jasné; ta věc honila a zabíjela lidi pro zábavu. Neočekávala, že může být poraněna. Kořist měla bojovat, ale neočekávalo se od ní, že bude také útočit; pro toto stvoření byli lidé kořistí, ne soupeřem. Takže ji překvapil.
Ale překvapení bylo již pryč. Když dopadl, vyškrábal se na nohy a utíkal pryč; nemohl s tím bojovat za rovných podmínek, ani když má nůž v boku. Ztratil obě pušky; to monstrum ne, na rameni mělo stále ten divný malý kanón, který v New Yorku udělal díry ve zdech a tady v džungli kácel stromy.

Ani neviděl, co ho zasáhlo.
Nechápal to; jak mohl i v takové tmě nevidět něco tak velkého, když to bylo tak blízko, že ho to mohlo zasáhnout? Uši byly stále mimo provoz, ale zrak měl v pořádku, nebo ne?
Ale on to neviděl-jen ho něco udeřilo do hrudníku a padl na záda. Zbraně odletěly pryč.
Měl dostatek sebekontroly, aby dopadl do kotoulu. Rychle vstal s granátem v ruce.
Něco se v měsíčním světle slabě zamihotalo. Schaefer vytrhl pojistku, ale pak se zarazil a snažil se spatřit svůj cíl.
Nebyla to ta příšera se žlutou kůží, s kterou bojoval v New Yorku; tu by z takové blízkosti viděl. Místo toho tam bylo něco černozeleného a na vzdálenost pouhých několika yardů obtížně rozeznatelného....
Kamufláž. Zatraceně dokonalá kamufláž. Byla to stejná příšera. Velikost odpovídala.
Hodil granát.
Věc se s předstihem vrhla stranou - ve skutečnosti ji neviděl, ale zahlédl téměř neznatelný náznak pohybu jako stéblo trávy ve větru. Uhýbání před granáty mu jde dobře, pomyslel si Schaefer, když se tiskl k zemi a zakrýval si oči, aby jej záblesk neoslepil.
Ta trocha sluchu, která se mu vrátila, byla zase pryč a zvonění v uších vydalo za celý orchestr. Schaefera pokropily úlomky kůry a kusy zeminy.
V okamžiku, kdy přestaly padat úlomky, zvedl Schaefer hlavu a rychle se rozhlédl po džungli. Ten bastard utíkal tamtím směrem...
Deset stop od něj se blížilo tmou modré jiskření; elektrické záblesky obklopovaly temnou siluetu, celá věc blikala jako televize při bouřce, chvíli byl vidět černozelený obraz džungle, chvíli něco jiného.
Přibližovalo se to.
Pak se jednou zablesklo, mihotání zmizelo a příšera z New Yorku stála před ním a shlížela k němu.

Ale stejně tak nechtěl nic uspěchat; každou zbraň prohlédl rychle, ale pečlivě. To, že musel pracovat při světle z ohně, také příliš nepomáhalo.
V zásobách byly lampy a baterky, ale ty Schaefer nechtěl použít. Byl by příliš snadným cílem.
Když dokončil přípravy, obrátil se k průvodci: „Zůstaň tady“ Pak s automatickou brokovnicí připravenou ke střelbě vyrazil do džungle. Cestu si vybíral víceméně náhodně. Chtěl se hlavně dostat dál od mul a najít si nějaký úkryt, aby ho ten bastard nemohl jednoduše střelit z dálky jako nějakou tupou dvounohou kachnu procházející se po pasece.
Když se vnořil do černé džungle, pulzování mírně zesláblo. Schaefer se začal pohybovat tam a zpátky a pokoušel se tak zjistit, kde se jeho nepřítel nachází a jakým směrem se pohybuje. Snažil se být tak tiše, jak to tropická tma dovolovala.
Určení polohy protivníka nebylo příliš těžké; když se k němu blížil, implantát bolel více, když se vzdaloval, bolest ochabovala. Jednoduché. Než urazil čtvrt míle, domníval se, že zná lovcovu polohu.
Tehdy v New Yorku ho překvapil, ale teď byl připraven; tentokrát věděl, proti čemu stojí - no, možná nevěděl, co to je, odkud to přišlo nebo co tu dělá, ale věděl přibližně, jak je to velké, silné a rychlé.
Větší, silnější a rychlejší než on. Schaefer to věděl, ale nějak mu to bylo jedno; byl si jistý, že to stejně zvládne.
Ten bastard pravděpodobně plánoval nějaký duel jeden na jednoho, „souboj vůlí“ nebo nějakou podobnou mačistickou hovadími. Proč by ho jinak varoval tím zařízením na krku? Byla to výzva, pozvání vyjít a bojovat jako muž. Chtěl dokázat v rovném boji, jak je tvrdý.
Schaefera nějaké dokazování vlastního chlapáctví nezajímalo; chtěl ho prostě jen zabít.
Podle něj by bylo nejlepší vplížit se mu do zad a ustřelit mu hlavu. S tou myšlenkou v hlavě začal kroužit. Snažil se k němu dojít ve zkracující se spirále; tak bude vědět, že se blíží, ale s trochou štěstí nebude vědět odkud.
„Chceš mano a mano, sračko?“ zamumlal si pro sebe. „Tak to chceš? S holýma rukama a ať ten lepší vyhraje? Hovno. Můžeš mi akorát políbit...“
Ze stromu za ním explodoval modrobílý plamen a tma se proměnila ve vybledlý chaos. Tmou se rozlehla exploze.
„Co...“ Schaefer se otočil. „Do prdele.“ Skočil za nejbližší strom.
Monstrum znova vystřelilo; tentokrát spatřil Schaefer záblesk, viděl, odkud přichází; v okamžiku, kdy se dotknul prachu, skočil.
Záblesk energie zasáhl další strom; okamžik visel podporovaný větvemi a liánami, pak se otřásl a sesul se k zemi.
V okamžiku, kdy odezněla ozvěna první exploze, a předtím, než se roztříštěný strom svalil k zemi, byl Schaefer již schovaný za malým kamenným náspem procházejícím podrostem.
„Tak to máme to tvoje mano a mano“ zamumlal. Byl na sebe rozezlen, že dělal unáhlené předpoklady o záměrech monstra.
Ale ten první výstřel, na druhou stranu, nemířil nikam do jeho bezprostřední blízkosti - možná varovný výstřel. Ten bastard chtěl, aby lov byl napínavější.
Ale druhý výstřel byl již míněn vážně. Lovec to se ztěžováním lovu nehodlal přehánět.
A ten výstřel byl i přes tmu zatraceně přesný. Viděla ta věc ve tmě? Používala k zaměřování infračervené nebo nějaké podobné zařízení?
Na opačné straně kamenů rozkvetl další modrobílý ohňostroj.
„Dobrá, to jsou dva,“ pronesl Schaefer. „Teď je řada na mně.“
Vyskočil a zahájil palbu z brokovnice směrem k místu, ze kterého vyšly záblesky. Ve tmě nedokázal pořádně mířit, ne bez rizika vlastního zásahu, ale měl slušnou představu, odkud ohnivé koule létaly.
Řev automatické pušky byl ohlušující a záblesky výstřelů osvětlily džungli zelenožlutým světlem.
Schaefer mířil do rozsochy stromu, ale výstřely pronikající zelení jen štípaly dřevěné třísky a trhaly kusy listů.
Pustil spoušť a skočil stranou do úkrytu.
Sluch mu teď nebyl k ničemu; v uších mu zvonilo po řevu brokovnice. Nadával si, že na to při výběru zbraní nemyslel. Teď, když ustaly záblesky výstřelů, mu opět zrak pomalu přivykal na tmu. Pomalu se plížil podrostem kupředu.
Neslyšel žádný pohyb - ale sluch mu nefungoval. Neviděl žádný pohyb, ale byla zkurvená tma. Zabiják mohl stát přímo nad ním a on by o tom ani nevěděl - nebo mohl být stále na svém stromě.
Ale nestřílel na něj.
Zasáhl ho a sestřelil ho dolů ze stromu? Zabil ho nebo alespoň poranil?
Nebo se někde schovává? Stačil včas skočit do úkrytu? Dokázal skočit ze stromu z takové výšky, aniž by se zranil? Schaefer věděl, že on by to nedokázal. Ale ta příšera byla větší, silnější a rychlejší než on.
Nevěděl, jestli svého protivníka zasáhl, a tak se rozhodl zaútočit, převzít iniciativu. S brokovnicí v jedné ruce a automatickou puškou v druhé vyrazil z úkrytu směrem ke stromu.
Chyba.

A to by nedělala, kdyby byla stále v New Yorku; musela ho sem sledovat.
„Ten zkurvysyn,“ zavrčel a bolestí zatnul pěsti. „Je tady!“
Rozhlédl se po okolní džungli.
Nikde ho neviděl. Ale věděl, že tam někde je. Možná tu nenajde žádné vodítko k původu té věci, možná mu kráter nic nepoví, ale bude mít šanci ji dostat.
A jestli ji zabije, koho pak bude zajímat, odkud přišla? 18
Průvodce se zájmem sledoval, jak Schaefer vybaluje a kontroluje některé dárky od svého kamaráda z DEA. Přiložil do ohně, takže oba muži teď dobře viděli, co Schaefer dělá.
„To je opravdu velká puška,“ poznamenal, když Schaefer složil dohromady obsah jednoho kovového kufříku.
Schaefer zbraň tázavě potěžkal. „Tahle?“ zeptal se. „To není puška. To je brokovnice - automat. Šest ran za sekundu. Když to uslyšíš střílet, vezmeš nohy na ramena, comprende?“
„Comprendo,“ odpověděl průvodce. Brokovnice byla hlavním kouskem Schaeferova arsenálu. Na zádech měl zavěšenou běžnější automatickou pušku a na opasku měl připevněné granáty a nože. Až se objeví ten velký ošklivý cucák, bude připravený.
Pulzující pocit na krku se zesiloval; Schaefer předpokládal, že to znamená, že se ta věc blíží, a začal pospíchat. Až si to pro něj přijde, nechtěl tu jen tak stát a povídat si s průvodcem; nechtěl také, aby se muly dostaly do křížové palby.

Jednoho roku při prvním dni lovecké sezóny narazili na skupinu místních chlapců střílejících v lesích. Mnoho z nich pilo již od rána a v očích měli zvláštní výraz.
Schaefer si uvědomil, že se snaží jeden na druhého udělat dojem tím, jak jsou drsní a divocí.
Pak si Schaefer všiml, na co střílejí. Obklíčili jelena a střídavě do něj vyprazdňovali zásobníky. Sledovali, jak v chladném říjnovém vzduchu krvácí.
Schaefer byl znechucen; ta zbytečná krutost, bolest a bezúčelnost. Ale také si uvědomil, že se ti chlapci od něj a od Dutche příliš neliší. Byli v přírodě a zabitím jelena se postavili přírodě.
Jediný rozdíl byl v tom, že se ti chlapci potřebovali napít, potřebovali se dostat do zabijáckého šílenství, potřebovali vidět krev. Museli to změnit na perverzní zábavu, jinak by toho vůbec nebyli schopni.
Schaefer o tom dlouho přemýšlel. Došel k závěru, že mezi zabíjením pro zábavu a zabíjením z důvodu přežití je nebetyčný rozdíl.
Schaefer se tehdy rozhodl, že nechce zabíjet pro zábavu, a od té doby to také již nikdy neudělal.
To ale neznamenalo, že nezabíjel.
Díval se do skomírajícího ohně a přemýšlel, že když ho ta kovová věc na krku bodla - neroztrhla mu žílu, ale udělala něco velmi bolestivého.
I přes bolest mu bylo ihned jasné, co to musí znamenat. Nic podobného nikdy předtím necítil, ale musel by být idiot, aby to nepochopil.
Ta věc, která ho označila, si žádala jeho pozornost. Dávala mu najevo, že na něj nezapomněla.

„Můj bože,“ pronesl Schaefer, „co se tu stalo?“
Posadil se a chvíli si prohlížel kráter. „A co ten bastard udělal mému bratrovi?“
Napadlo ho, jestli se dívá na Dutchův hrob.
Pravděpodobně ne, protože věděl, že se Dutch odtud jednou dokázal dostat živý. Ale vrátil se? Zemřel tu pak?
Když ne Dutch, zemřeli tu jeho lidé? Billy, Hawkins, Blain a další?
Rád by věděl, co by tu zaregistroval Geigerův počítač. Kráter vypadal dost velký na malou atomovku.
Ale proč by ji někdo házel sem?
Zbytek večera strávil popocházením po kráteru a hledáním jakýkoliv stop, které by mu řekly, co se tu odehrálo.
Nic nenašel. Žádné úlomky, žádné pozůstatky, které by mu řekly, co ten kráter vytvořilo.
Nakonec se vyhrabal z bahna a obrátil se na průvodce: „A co teď?“
Průvodce pokrčil rameny. „Nevím,“ prohlásil. „Stopa tady končí.“
Schaefer věděl, že je to hloupost, průvodce žádnou stopu nesledoval. Dobře věděl, kam jdou. Schaefer předpokládal, že zničená základna rebelů a kráter jsou místními atrakcemi; budou o nich vědět všichni místní a budou také vědět, že jsou staré osm let. Bylo zřejmé, že někoho, kdo hledá muže, kteří se ztratili před osmi lety, zavedete právě sem.
Zdálo se, že je to vše, co ten muž ví nebo co hodlá přiznat.
Vypadalo to jako další slepá ulice - ale Schaefer se nehodlal vzdát lehce.
„Utáboříme se tu,“ rozhodl.
Průvodce pokrčil rameny.
Toho dne seděl Schaefer u ohně dlouho do noci. Přemýšlel - přemýšlel a vzpomínal.
Vzpomínal, že Dutch mluvil o té věci jako o lovci.
Vzpomínal, jak s Dutchem jako děti lovili v lesích u otcova srubu. Nebrali to přímo jako zábavu - byla to výzva. Oni sami proti přírodě.