„Signál z vysílače je silný,“ oznámil Doheny, když opsal radiolokátorem půlkruh. „Teď musíme jen doufat, že ho Devítka dal na správné místo.“
Za ním další tři členové oddílu rozkládali kovovou schránku, ve které hodlali převézt tělo mrtvého mimozemšťana.
Vrtulník přistál v kráteru - byl to jediný vhodný terén v širokém okolí.
„Tudy,“ ukázal Doheny.
„Tak jdeme,“ vyštěkl Johnson. Čtyři muži si začali razit cestu džunglí. Koš nesli mezi sebou; vrtulník čekal s běžícím motorem.
Generál přikázal, aby ho nevypínali, aby mohli kdykoliv odstartovat - vetřelci mohli pro svého druha přijet sami.
Nikdo nevěděl, jestli se starají o své mrtvé stejně jako lidé, ale vzhledem k bombě, kterou aktivoval ten první, existovalo něco, co nechtěl nechat jen tak ležet na zemi - tělo, výstroj, něco.
To vše Doheny znal. Pracoval s Philipsem již několik let a věděl, že mimozemšťané jsou velmi skuteční a velmi nebezpeční - ale někde hluboko uvnitř tomu doopravdy nevěřil. Rozumově? Jistě, byli skuteční. Ale po emoční stránce tomu stále nemohl uvěřit.
Sekl mačetou - při brífinku jim oznámili, že budou ve větším bezpečí beze zbraní, ale on trval na tom, že potřebují něco na vyčištění cesty, aby mohli protáhnout koš. A mohli narazit i na daleko reálnější nebezpečí, než byli mimozemští zabijáci - kromě mačety měl Doheny, stejně jako ostatní, i pistoli.
Philips byl proti - ale Philips s nimi tady mezi hady a liánami nebyl.
Když dorazili k útesu, Romano, který šel vepředu, málem přepadl přes hranu. Ale na poslední chvíli se zachytil. Johnson zaklel.
Doheny se podíval přes okraj. Příšeru spatřil okamžitě. Ležela na dně třicet yardů napravo roztažená na padlém stromě a z hrudníku jí čněla pět stop dlouhá větev.
„Do prdele,“ zašeptal.

Pomalu se propracovával ke zvířeti, a když se domníval, že má šanci, vyběhl.
Mula se lekla a rozběhla se pryč od něj - střelba ji nevyděsila, ale Schaefer ano. „Sakra, k čertu s tebou!“ zařval a popadl ji za uzdu. Držel ji, ale mula se mu snažila vytrhnout.
„K zemi, sakra!“
Jednou rukou držel mulu a druhou sáhl do bedny se zbraněmi. Držel mulu, aby byla stále mezi ním a Kolumbijci. Vytáhl rezervní brokovnici. Hanson byl štědrý a Schaefer si toho vážil.
„Tak dobrá“ prohlásil, „moje kolo.“
Zvedl zbraň - a ztuhl, protože se mu do zátylku zaryla tvrdá ocel.
„Zahoď to, marrano,“ řekl mu do ucha chladný hlas, „nebo Seňor Eschevera přijde o svoji zábavu.“
Možná ho nebyli schopni přibít k zemi, ale jeden z nich ho stejně obešel a on ho ani neviděl ani neslyšel.
Pevně uchopil brokovnici a uvažoval o dalším kroku - a pak mu s hlasitým prasknutím narazila do hlavy pažba pušky a Schaefer již o ničem neuvažoval a složil se k zemi.

Ale když odmotával omráčenému muži z ramene řemen, ostatní tři se otočili a zahájili palbu; Schaefer sebou praštil na zem.
Rychle prohlédl zbraň a zjistil, že zbývá ještě polovina zásobníku. Opětoval střelbu.
Zbraň nebyla přesná; byla určena k pokrytí širokého prostoru a ne k zasahování cílů. Schaefer ani neočekával, že někoho zasáhne, ale alespoň přinutí Kolumbijce držet hlavy dole.
Teď když byl objeven, nemělo již smysl zůstávat potichu a snažit se skrýt; stále se kryl, ale již nehledal úkryt. Pohyboval se krátkými sprinty mezi stromy a střílel v krátkých dávkách.
Kolumbijci střelbu opětovali, ale většinou jen umístili několik kulek mezi stromy ve chvíli, kdy byl již Schaefer v úkrytu. To neznamenalo, že byli hloupí, byli to jen lidé - a lidé měli pomalé reakce. Nevěděli, kdy se hne ani jakým směrem.
Kdyby měli dostatečnou palebnou sílu, mohli udržovat stálou palbu a přibít ho k zemi, zatímco by ho jeden z nich obešel zezadu - ale tu neměli. Měli jen tři pušky a pravděpodobně spotřebovali polovinu munice na zabití muly a průvodce.
Jedné muly, muly patřící průvodci. Ta druhá, ta, na které jel původně Schaefer, byla stále naživu a nezraněná. Schaefer si uvědomil, že jeho nejlepší šancí - ve skutečnosti jedinou -je dostat se ke zvířeti a zbytku svého arsenálu. Kolumbijci se ho ještě nedotkli. Se svými zbraněmi se bude schopen bránit a možná, i přes hustou džungli, dostane jednoho nebo dva ze svých nepřátel. A pokud to ostatní neodradí, získá alespoň dostatek času na únik.
Přál si, aby mula stála klidně a aby byla v nějakém úkrytu; místo toho se pomalu procházela džunglí daleko od větších stromů.
Zdálo se, že ji střelba vůbec neděsí. Schaefera napadlo, kde ji asi průvodce získal a kolik zkušeností měla s podobnými situacemi.

Jen tři podlaží. Eschevera přežil.
Schaefer odešel nezraněn, zatímco bodyguardi kolem něj běhali v kruzích.
Schaefer to nahlásil jako nehodu a uvedl, že Eschevera uklouzl. Žádní další svědci se nenašli. Eschevera netlačil na pilu, sbalil se a zmizel si do Kolumbije lízat rány.
Schaefer přesto očekával, že na něj dříve nebo později narazí; lidé z kartelu Cali byli známí tím, že své dluhy platí.
Ale určitě neočekával, že to bude zde a za takových okolností.
Šli Escheverovi muži po něm!
Netušil, co by mohli chtít po jeho průvodci nebo co měli obchodníci s drogami společného s mimozemšťany. Takže ano, pravděpodobně šli po něm a průvodce sejmuli, protože byl ve špatný čas na špatném místě.
Ale jak věděli, že se nachází v této oblasti? Uvažoval, jestli ho neprodal Hanson, jestli neřekl Escheverovi, kde ho má hledat; bylo to možná, i když si doposud o Hansonovi myslel, že je poctivý.
Možná mluvil jeden z Philipsových mužů.
Nebo to mohla být jen shoda náhod, smůla - ale pokud ano, tak to byla opravdu pekelně velká náhoda.
„Yo voy a mír ar aquí“ řekl někdo a vrátil tak Schaefera zpět do reality.
Střelci se rozhlíželi kolem; ať hledali přímo Schaefera, nebo ne, jistě věděli, že průvodce nebyl sám. Rozhodně nebylo obtížné na to přijít; dvě muly a obě osedlané.
Ale k průzkumu nepřistoupili zrovna chytře; rozdělili se a nesledovali jeden druhého.
Schaefer se rychle zvedl na bobek a byl připravený skočit. Jeden z mužů se blížil.
Pak byl přímo nad Schaeferem a detektiv vyskočil z kapradin a zasadil mu solidní ránu pravačkou do čelisti; Kolumbijec se poroučel k zemi a Schaefer mu vytrhl jeho MAC-10.